Ta touha. Stejná jako počátkem roku 2014 zcela přebíjela veškeré mé jiné dobrodružné touhy. Praha, znělo mi hlavou. Myšlenky se jenom tak povalovaly po všech komorách v mozku. Stejně tak jako ranní mlha kolem řek. Říkal jsem si, že si to musím zase splnit. Za každou cenu. Všechno zvládnu. Lusknu prsty a bude vše jako dřív. Bude. A pokud nebude, zvládnu to trošku jinak. Nesmím se toho vůbec bát. Protože, kdo se bojí nesmí do lesa, natož do pralesa dnešních dnů. Sbalil jsem si. Sen v hlavě jsem zjasnil, zaostřil a zamířil. Stopem jsem se kodrcal necelých pět hodin, což byl velmi úspěšný pokus. Stálo mne to 25 korun, trošku nervů a jeden hovor na cizí číslo. Každopádně 370 kilometrový svezení předurčilo, že v Praze budu kolem půl čtvrté. Ideální.
Po příjezdu do Prahy jsem si opět koupil jízdenku na MHD, což značilo už velký počátek. Protože byla měsíční. Velkolepě opět prohánět se po kolejích, cestách a v podzemí pražské metropole. Stejně tak jako dřív. Hlad jsem ukojil v nejbližším supermarketu a pomaličku jsem se toulal městem. Hleděl jsem na lidi. Užíval jsem si slunečného dne a zároveň jsem se snažil zajistit si nocleh, což se mi díky kamarádce podařilo. Už jen stačilo dorazit a uvařit jí slibovanou kávu. Bohužel však měla docela napilno kvůli škole a tak jsem se toulal dlouho do noci. Což vlastně bylo i celkem fajn. Bez těžkýho batohu. Opět v pražských ulicích. Boží.
Ten den mi udělala velkou radost, protože mi vlastně dala příležitost opět tvořit. Opět pro Vás psát. Opět s Vámi sdílet radostné i smutné chvíle. I když, dobrá. Zní to moc naivně, vlastně si to píšu sám pro sebe. A to co jsem zameškal od chvíle, kdy můj notebook odešel do věčných lovišť snad nezmizí v zapomnění. Byl by to totiž pořádný kus života. Mezitím vším jsem se sice snažil něco napsat, ale obvykle jsem k tomu neměl dobrý zázemí. Takže poslední tři měsíce vypadají spíše jako bych umřel, nebo něco takovýho. Ne, stále jsem žil. Přežíval. Cestoval. V zimě? Všude! Nedal jsem se zastavit. Snad jsem i jednou málem pošel. Ale takovou radost bych světu neudělal.
Chystám článek o "malý" cestě do sousedního Německa, která se zvrhla v pěti tisícovou projíždku přes půlku západní Evropy. Neskutečné. Každý den mne dopředu tlačila neskutečná touha, neskutečná touha zbořit veškeré konvence o cestování stopem přes zimu. Holandsko. Belgie. Francie. Itálie. Byly to tisíce kilometrů. Dlouhých 17 dní. Nespočet lidí a míst, který se zapsali do mých vzpomínek. Zdálo se, že je to menší zlom v mém životě. Bude o čem číst, bude to sice asi možná nudné, stejně jako každý můj text, ale i přesto to může někoho zajímat. Někdo se v tom může najít. Někoho to může inspirovat. A to chci!
V Praze jsem také zažil velmi výjimečný den. Ráno jsem se vzbudil v posteli. Tramvají jsem se dokodral k E. u který mám schovaný nějaký věci. Koupil jsem po cestě snídani a přivítal se mezi dvěřma s jejíma čičinkama. Zase na mne koukaly tak zvědavě. Složil jsem ke svým věcem nějaký další, dali jsme si snídani a já vyrazil za Tondou pro boty. Sraz byl v depu kolejových vozidel v Libni. Přišel jsem však ze špatný strany, ale místní bezdomovec s chajdou na stráni to vyřešil a pustil mne pěkně přes jeho "zahrádku" až ke kolejím. Mezitím mne poštěkal jeho pes, ale vůbec jsem se ho nebál. I když vlastně hlídal. V depu jsem si prohlédl zázemí, pár mašinek a byl jsem spokojený. Cítil jsem menší napětí, neb jsem se měl sejít s Johy. Už za pár desítek minut.
Na hlavní nádraží jsem jel jako král. Koňské spřežení obsahující 330 koní. Kočár se 135 místy. Hleděl jsem na svou cestu z pohledu, který jenom tak obyčejný člověk nezažije. Na hlavní nádraží jsem dorazil na čas. Slavnostní uvítaní se však nekonalo. Žádný červený koberec. Přesto jsem z vlaku vystupoval jako jediný výjimečný člověk. Zamířil jsem rovnou na místo setkání a to jak je obvyklé k soše na prvním nástupišti. Socha připomínající Wintonovy vlaky. Stála tam Johy. Zahleděná do telefonu. Rychlým objetím a přivítáním, započalo naše celoodpolední a noční dobrodružství. Série maličkostí. Vlaky. Nádražní budovy. Zvuk rozjíždějícího se žabotlamu. Borůvkový pivo. Boží víno. Západ slunce. Vůně vlasů. Cibulka. Trosky v parku. Zvláštní socha. Dlouhý výhledy na Motol. Víno. Noční toulky. Víno. Noční tramvaje. Víno. Letiště. Ranní společná snídaně. Káva. Dvě zombie. Stejně to bylo boží! Až jsem si strádal den poté. Opravdu.
K těmto radostem, patří jako vždy i starosti. Moody trošku nezvládl konec. Skončil jsem opět daleko od místa určení. Trošku s prázdnou kapsou. Ale sbírá síly na výpad, který bude definitivní. Snad. Ale maličkosti a radosti mne drží nad vodou. "Nepotápím se. Mne jen tak nepotopíte! A pokud jo, budete se muset moc snažit a nůž na krk přiložit!" A stejně, plány nám nikdy moc nešly co Moody?
0 comments:
Okomentovat