V úterý, v podvečer v den kdy jsem zažíval odporně vlezlou kocovinu a chvílemi mi bylo střídavě zle a střídavě dobře, jsem se opět vypravil pryč z rodného města. Čekala mne 400 km cesta vlakem. Počasí bylo tuze nevlídné a já si cestu snažil co nejvíce zpříjemnit. Dlouho jsem neviděl Emu a tak jsem ji nachvíli ukecal jako doprovod na nádraží. Chudák semnou musela absolvovat dvě jízdy na černo tramvají. Odměnou jí za to však bylo pár historek z posledních cest. Neviděli jsme se totiž dlouhý tři měsíce, minimálně. Na nádraží jsme dorazili pár minut před odjezdem mýho vlaku. A tak jsme se jen rychle rozloučili na peróně a Moody spolu s černou soupravou vlaku LE zmizel v dáli.
Zůstala po něm v Ostravě snad jenom bouřka. Což mi připomnělo, že to bylo první blýskání se co jsem tento rok viděl. Ve vlaku jsem měl pro sebe dvojsedačku a tak to bylo celkem pohodlné. Na druhou stranu mi však po cestě bylo střídavě zle. Takže jsem střídal ty polohy až když jsem nakonec našel tu správnou, náš vlak projížděl pět minut zpožděn skrz pražskou estakádu. Po příjezdu vlaku na hlavní nádraží jsem se ještě chvíli toulal, neb díky zpoždění jsem nestíhal metro a tak jsem musel jet tím o deset minut později. Jeden bezdomovec se ke mne dopotácel s drobnýma v ruce a řekl: "Prosímtě, chybí nám sedm korun na víno, nemohl bys nám dát nějaký peníze?" odpovídám mu: "Mám nějaký poslední drobný, ale můžu." vytáhl jsem z kapsy dvě dvacetikoruny a čtyři kačky ve stříbrnejch. "Tak tady ti dám čtyři koruny?" a on povídá: "Nemohla by bejt ta dvacka?" což bohužel neguji s tím že jsou to mý poslední peníze. Nakonec mi chtěl vrátit zpět i ty čtyři koruny, ale řekl jsem ať je užije!
Ospalým metrem jsem se řítil blíž a blíž starýmu bytu, kde mne čekal Tonda. Už jsem se těšil na svůj starý byt. Opravdu. Mám v něm takový smíšený pocity, ale tak nějak v tuhle dobu převažovaly příjemný. S Tondou jsme okoštovali domácí uzené a nakonec jsme si povídali až někdy do dvou ráno, kdy jsme nastavili budík na devátou ranní a šli jsme spát. Ráno mne probudil můj budík a z bytu jsme vypadli před desátou. Musel jsem něco skočit zařídit na úřad, i když to nebylo nezbytný - ale když už jsem byl kvůli něčemu úplně jinýmu v Praze, spojil jsem příjemný s užitečným. V kanceláři seděla úplně jiná úřednice než má oblíbená. A tak jsem to tam během deseti vteřin vyřídil i s pozdravem a zmizel jsem. Přesunul jsem se do knihovny na staroměstský do studovny. Abych něco málo napsal a počkal na Johy. Pomalý internet mi to tam ale krutě znepříjemňoval. Před druhou už jsem však stál natěšený venku.
Pomaličku jsem se potuloval kolem Mariánského Náměstí a čekal až se z poza jedhoho z rohů objeví dívka se zrzavými vlasy. Johy nakonec přišla chvíli po druhý a já se opět těšil z jejího objetí a z vůně jejich vlasů. V mžiku jsme si ujasnili jak jsme na tom s časem a vyrazili za dalším dobrodružstvím do pražských ulic. Kaufland na Podbabě nám zařídil skvělou ochutnávku "free food" chleba s oříšky. Chodili jsme stále dokola a vyjídali jim tu ochutnávku. A že byla boží. V oddělení s vínem jsme velmi šikovnou rukou vybrali růžové víno ze španělska. A pak už jsme jen vyrazili na jeskyně. Ale po cestě jsem zjistil, že jeto moc daleko. A že bychom promarnili strašně moc času na cestě. Což by byla velká škoda. A vlastně, v cíli by Johy mohla být trošku zklamaná, obzvláště v tomhle počasí. Zvolil jsem jinou destinaci, božskou přírodu přírodního parku Divoká Šárka. Tramvají jsme se tam dokodrcali a vylezli k přehradě.
Krmili jsme tam chvíli nádherný labutě. A sebe? Sobě jsme dopřávali zbytek domácího uzeného, které jsem den předem dostal od babičky. Johy snad chutnalo, ale labutím ne, přesto by obě mohly soupeřit o to kdo je krásnější, labuť by s rozežraností prohrála. Vylízt na skály nám dalo trošku zabrat, protože jsme to vzali tou kratší, ale horší cestou. Po chvíli s nádherným výhledem na šárecké údolí nám to ale nepřišlo. Našli jsme si útulné místečko a pustili se do pití. Ale v tu chvíli začal foukat takový vítr, že jsme se museli přesunout někam do závětří. Což bylo jenom kousíček opodál. Tam jsme se usadili a nenechali jsme se protivným větrem otravovat. Příroda si ale pohrála, sněhovou vánici nám přinesla. A že to byla pořádná vánice. Johy tam jenom tak seděla a do vlásků se jí zaplétaly kousky sněhových spíše krup než li vloček.
Já jsem byl hypnotizován její přitomností a vůbec, Divoká Šárka je sama o sobě moc kouzelná. Cítil jsem se opravdu výborně a i když jsem měl trošičku splín, když jsme odcházeli bylo to jenom proto, že jsem věděl, že Johy zmizí a já ji zase nějaký čas neuvidím. Chtěl jsem si ji vzít s sebou. Moc. Pak už se v necelý hodině má nálada zlepšila. Asi tak o sto procent. Cestou tramvají na hlavní nádraží jsme si užívali posledních společných chvil. Nádraží nás opět pohltilo svou atmosférou. Ve Fantově kavárně, stáli jsme bez kávy. Na nástupišti se líbali, pod cedulí která zběsile značila brzký odjezd vlaku. Dveře vlaku se zavřely a tenhle hezký živý sen se zas na chvíli rozplynul. Touha však zůstala. Stejně jako všechny ostatní pocity. Vezl jsem si je s sebou stále až domů. A že cesta nebyla zrovna příjemná. Ale při vzpomínce na vše hezké, jsem se usmíval i ve sněhový bouři.
0 comments:
Okomentovat