Cíl? Neznámý. Cesta? Dlouhá. Lokace: Evropa. Období? Zima. 3. část

Nádražní hala se otevřela přesně na čas a můj spolunocležník toho samozřejmě využil. Já jsem zůstal nerušeně spát A užíval jsem klidu, který mi poskytoval přístřešek na nástupišti. Řekl bych že to bylo dost pohodlný, na rozdíl od nádražní haly, která se určitě plnila lidma, kteří jeli do práce. Bez pochyb se tam sešlo i několik dalších bezďáků a tak jsem raději zůstal ležet na lavičce venku. Plán pro dnešní den jsem raději ani netvořil. Obepsal jsem sice několik chouchsurferů ale nikdo se neozval. No takže jsem to opět ponechal náhodě.

Někdy snad ještě za tmy jsem se vydal opět zpět na tu benzínku, kde jsem den před tím stopnul francouzský kamion co mne odvezl do Francie. Teda, né tak do Francie. Bohužel. Bylo celkem sychravo a já z toho nebyl moc nadšený. Ale první stop mne celkem vyvedl z míry. Zastavila mi pěkně vyhřátá Audi a řidič sliboval svezení do Francie. Uměl anglicky, tak jsem se mohl ujistit, že se nejedná o "la frontiere". A tentokrát to tak nebylo, mohl mne svézt do Lille, ale i dál. Vzhledem k tomu, že Lille je od milované hranice nedaleko, rozhodl jsem se pozměnit svůj (ne)plán jet po dálnici na Paříž a jel jsem s ním téměř do Valenciennes.

Nádraží ve Valenciennes.

Jel tam na obchodní schůzku a času měl stále dosti, což znamenalo že jsem si mohl vybrat kam mne odveze. Tak jsem poprosil o svezení na nádraží, protože jsem věděl že se takhle můžu vydat vlakem dál. Počasí se bohužel zhoršilo a to mému dalšímu stopování nevěstilo nic dobrýho. Pan řidič, když mi zastavoval u nádraží z kapsy vytasil několik eurobankovek a předal mi je. Pověděl, že mi to dává jako dar, abych si mohl koupit nějaký jídlo a mohl si tak Francii hezky užít. Rozloučili jsme se a já se opět začal "kamarádit" s deštěm. Pršelo víc a víc.

Bylo něco kolem devátý ráno a obchod otevíral něco po devátý. Francouzi si na to moc asi nepotrpí, protože neotevřeli včas. Můj žaludek si už žádal jídla a tak jsem posnídal alespoň nějaký stroopwaffels. Omrknul jsem místní katedrálu a přemýšlel kam se vydám dál. Rychlý nákup francouzský bagetky a zlevněný šunky od kosti mi vylepšil den. Protože tak dobrou šunku jsem dlouho nejedl. Vydal jsem se zpátky na nádraží a rozhodl se že pojedu na černo vlakem do Valenciennes. Z Valenciennes vedla dálnice do Brusselu a taky možná i železnice do Paříže. "Pokud ta jízda na černo výjde, tak to bude paráda." říkal jsem si.

Po příjezdu vlaku RER do Valenciennes, jsem se zhostil role černého pasažéra. Našel jsem si místo a zabral si jej. Vlak byl celkem poloprázdný a můj strach se rozplynul ve chvíli kdy jsme se rozjeli. V tu chvíli jsem věděl, že do cíle dorazím protože nikde jinde po cestě se nestaví. Ha! Samozřejmě mne nikdo po cestě nekontroloval a tak jsem se těšil z toho že jsem se ve Francii poprvý svezl na černo vlakem. A taky jsem zjistil, že je to opravdu tak jak se na internetu píše, tedy ultrasnadný! A tím, jak se později dovíte, jsem započal i svou závislost.

Nádraží ve Valenciennes mi přišlo docela honosné. Na prvním nástupišti stál vlak TGV a to snad bylo poprvý v životě, kdy jsem ho mohl spatřit tak z blízka. Samozřejmě jsem kolem něj poletoval jako šílenej. To víte, jsem vlakový nadšenec a tohle je přeci jeden z nejrychlejších vlaků světa. Jeho cílovou stanicí byla Paříž a mne hlodala myšlenka jízdy na černo. Marně jsem hledal volnou wifi, tak jako v Holandsku to bohužel zvykem nebylo. I když jsem tedy později zjistil, že některá nádraží mají díky SNCF (francouzská železniční společnost) free wifi, tady tomu tak nebylo. Bohužel. Rozhodoval jsem se mezi stopem směr Paříž a jízdou na černo v TGV. Rozhodování to bylo těžké, ale nakonec jsem přeci vytáhl minci a hodil si s ní. Panna! Je to jasný, jdu na stopa.

Deštivý stopování u Valenciennes.

Kousek za městem, v místě kam se dalo pohodlně dojet tramvají se nacházelo docela velký odpočívadlo s restaurací a benzínkou. Zamířil jsem právě tam! Cesta od nádraží mi trvala asi půl hodiny a pak kus pěšky. Zmoknul jsem a byl jsem opravdu rád, když jsem rozrazil dveře do motorestu. Mohl jsem se alepoň usušit a tak se trošku ohřát. Na polorozmáčený papír jsem napsal "Paris" a chvíli po tom co jsem přišel jsem už stál na výpadovce z benzínky. Půl hodina uběhla a já jsem seděl ve stříbrným Citroenu s chlápkem co jel do Paříže. Byl to vzhledem arab a neuměl anglicky. Takže to chvílema bylo vtipný. Po cestě mi koupil kávu a snažil se být milej. Dokonce se po cestě stihnul pomodlit, což mne trošku děsilo - kor když to dělal za jízdy. Zapnul si totiž modlitbu na svým iPhonu a řekl že to Alláh, jeho bůh vidí. Na závěr zdůraznil, že je muslim. Nechtěl jsem se pouštět do žádných náboženských debat, což se nakonec díky jazykové bariéře podařilo. Svěřil jsem se mu, že se potřebuji dostat na letiště v Paříži a tak jestli jede kolem, ať mne tam vyhodí. Udělal co mohl. Tedy, snad.

Sic mne vyhodil asi 15 km od letiště, někde uprostřed cesty a na dálnici ale i přesto jsem byl blíž než li bych byl z centra Paříže. Stálo mne to velké úsilí dorazit až na letiště. Počasí mi moc nepřálo a cesta taky nebylo zrovna rovná. Na letiště jsem přišel asi kolem šestý, což byl ideální čas na to hledat si místo na spaní a vůbec, dost času na obhlídku letiště jako takového. Povím Vám letiště v Paříži je neskutečně obrovský! Letiště je pomalu větší než samotná Paříž. Několik terminálů propojuje vlak, který jezdí bez řidiče. Což byla docela zajímavá skušenost. Jezdí v celkem rozumným intervalu a přepraví Vás zcela zdarma! A vzhledem k použitému pohonu bude i ekologičtější než bus.

Na doporučení webu SleepingAtAirports jsem si našel své místo u power boxu v terminále 2E, tedy pokud si dobře vzpomínám. Chtěl jsem si tam dobít svůj vybitý telefon, ale bohužel zásuvka tam moc nefungovala. Za to jsem se tam ale seznámil s jednou Němkou s českými kořeny. Byla to Nomádka a právě se chystala do Mexika. Záviděl jsem jí to. Možná ani né tak dlouhý let, jako spíše to jídlo který v průběhu letu dostane. Přesunul jsem se na konec haly, abych si našel lepší místo i se zásuvkou, což se povedlo. Klidný koutek. Zásuvky. A net. Paráda! Ještě bych mohl mít nějaký jídlo a bylo by to skvělý.

Terminál 1 v Paříži je nestarší.

Před spaním jsem se zakecal ještě s jedním chlápkem s Texasu. Nebýt jeho, asi by mne z letiště vyhodili. Přes noc jsem mu půjčil nějaký věci, ať má na čem ležet. A on za to řekl policajtům, že s ním ráno letím do Texasu a ukázal jim svou letenku - aby mne nebudili prej. Já spal v pohodlí svýho spacáku a tak nevím co se dělo kolem mne v průběhu noci. Ráno mi dal ještě dvě poslední eura co mu zbyly a rozloučili jsme se. Nevzal jsem si ani kontakt, byl celej takovej unavenej a protivnej. Což chápu, noc na letišti není zrovna cool, pokud člověk nemá ani spacák. Teda, vlastně cool byla a to přímo v tom pravým slova smyslu. V osm se budím a dostávám i zprávu, že mám kde dnes spát. Jenom se musím dostat do Saint Etienne. Což je přes půl Francie. Ale proč ne.

Hm. To bych mohl zvládnout. Pojedu snad vlakem? Zase mne to škádlí. Ta představa v TGV. Nakonec mám celkem problém dostat se i z letiště, myslel jsem že lístek na MHD co jsem dostal od Veroniky mi bude stačit, ale nedostal jsem se s ním ani za turniket na nástupiště. Asi jiný pásmo nebo co. Tak jsem šel zkontrolovat kolik stojí jízdenka do první stanice. Ehm. 7 euro. Tak to nedám. Chvíli obhlížím turnikety až nakonec lezu za někým kdo si zaplatil. Sice to trošku pípá a já nevím co ještě, ale já se ztrácím v davu. Po cestě RERem na přestupní stanici v centru Paříže, se něco stane a zůstáváme viset na trati. Nakonec se cesta protáhne o několik desítek minut. Ale nikam nespěchám. Přeci.

Rutina pařížského příměstského vlaku RER.

Musím se dostat do Villabé, kde je velký obchoďák a taky odpočívadlo směrem na Lyon. Dávám si svačinku, zakoupenou v Carrefouru a k tomu všemu piju ten boží nápoj s ovocnou dužinou. Je fakt superboží! A stojí jenom něco kolem eura. Svačinka mi nestačí a když vidím obchoďák IKEA, neváhám a letím i tam. Dám si tam menu za euro, který mi příjde poněkud chudší než to český. Jeden párek v rohlíku a malá flaštička vody. V Česku za ty peníze mám hot dogy dva a ještě snad i pití neomezený! Žaboužrouti! Všechno by mělo bejt všude stejný!

Když už se konečně dostanu po obědě ke stopování, říkám si jak já tam zvládnu dojet v čas. Z tohohle strachu mne nakonec vyvádí francouzský kamion, který mi staví. Jeho řidič mi slibuje svezení až do Lyonu. Nakonec po cestě zjišťuji, že snad mne může vzít rovnou i do Saint Etienne, neboť odtamtud pochází. Stačí když přežiju vykládku v Lyonu. Po cestě si dáváme pauzu někde na půl cesty a já si musím dopřát kávu. Jinak bych opravdu asi usnul. Benzinka je plná děcek, protože tady staví autobus a automaty se sladkostmi zažívají asi super boom. Je to vtipný, připomnělo mi to dětství kdy všechny penízky šly na sladkosti.

Nehezký pohled na nějaký neštěstí v Pařížském předměstí.

V Lyonu vykládáme někdy kolem sedmý. Snažím se najít wifi abych potvrdil svůj příjezd mé hostitelce a abych zjistil adresu. Daří se mi to zvládnou díky McDonaldu, kterých je za hranicemi požehnaně. A všechny víceméně nabízejí stejný standard. Wifi zdarma. Tedy, kromě těch Německý, ty se vymykají uplně standardu všeho. Nezaplatíte kartou, nemají wifi zdarma - mají ale je velmi omezená a je od T-Mobile. Musíte se zaregistrovat a to je mnohdy dost žrout času, obzvláště dělá li to člověk na pomalým telefonu.

Do Saint Eitenne přijíždíme kolem půl desátý. Mířím si to z Le Round Point rovnou k Zélii. Dala mi instrukce a adresu. Na co však zapomněla, bylo její přjmení případně tedy číslo zvonku. To byl problém. Naštěstí díky základům sociálního inženýrství zvládám dost stalkerský věci a tak se mi podaří vyzjistit vše, bez jakékoliv pomoci. Snad jen náhoda může za to, že byly otevřený vchodový dveře. Měli jste vidět výraz, když jsem zaklepal na ony dveře a otevřela má hostitelka. Údiv nezapřela. Ani ona, ani její přítel a ani její kocour. Přivítali jsme se, představili a já se hned ujal mazlivého kocourka. Zélie mi přichystala "crepes" a nalila sklenku bílýho vína. Cítil jsem se jako v ráji, i když jsem usínal na zemi spolu s kocourkem Bethou.