Zamilované léto

Zamilované léto v nás vždycky zanechá tolik vzpomínek a pocitů, jenom když se správně prožije. Mé zamilované léto na mne dopadá až tak nějak teď. A i když jsem kvůli tomu trošku smutný a moc mi to chybí, snažím se na to vše vzpomínat v dobrým. Zamilované léto vlastně začalo už někdy mnohem dřív, než by léto začínat mělo. A začalo to pouhým snem a představou toho, jak by takové léto mohlo vypadat. Těšil jsem se na to tak, že jsem tím žil. Žil pro ni.

Když se samotné léto blížilo, ty dny a představy se začaly naplňovat už dřív. Začalo být dost teplo na to, aby se člověk mohl procházet přírodou, užívat si každého společného doteku. Ať už šlo o držení se za ruce, hlazení vlasů, nebo jenom lehkých doteků, které byly jakože náhodné. To všechno mne uvnitř tak naplňovalo, bylo to něco díky čemu jsem se cítil opravdu nádherně. Dobíjelo mne to nějakou energii, kterou jsem opět využil k tomu aby to bylo lepší a hezčí. Mohli jsme si spolu venku vypít víno a radovat se z toho že jsme. Mohl jsem si zabořit hlavu do jejích vlasů a být opojen jak vínem, tak i tou opojnou vůní.

Nemluvím ani o tom, jak ty vlásky vypadaly ve chvíli kdy na ně zasvítilo zapadající sluníčko. Všechny tyhle detaily. Ty ve mne zůstávájí, jako by se to všechno stalo včera. A nebo ještě před pár minutama. Vzpomínám si, sním si o těch nekonečných zvrhlostech co jsme spolu prováděli a o tom, jak to bylo úžasné. O tom jak jí bušelo srdce, po tom co jsme byli zvrhlí a já ležel na její hrudi. Ah bože. A to ještě ani nezačalo ono léto. A já už v tom byl až po uši.

A pak to přišlo. Slavili jsme moje narozeniny a radovali jsme se z toho že jsme spolu. Naše batohy byly sbaleny a my dva jsme měli vyrazit na dlouhou dobrodružnou cestu. Byl jsem z toho unešený. Stáli jsme na výpadovce z města, měla rozpuštěný vlásky a já se co chvíli snažil dobít svou energii doteky. Najednou jsme skočili do toho tobogánu společně a jeli jsme pěknou rychlostí někam do neznáma. Bylo to vzrušující. Bylo to tak vzrušující, že skoro nebylo potřeba se vzrušovat jiným způsobem. Byla to láska, co mi proudilo v žilách místo krve.

Viděl jsem všechny její podoby a všechny se mi vlastně s odstupem času líbily, i když jsem s nimi měl občas trošku problém. Člověk na cestách se totiž vždy vybarví ve všech svých možných podobách. A já jsem se vybarvil taktéž, i v těch moc špatných. Zlých. Což mne mrzí. Viděl jsem ji unavenou, ztrápenou, smutnou, šťastnou a nadšenou. Zamilovanou. Krásnou. Špinavou. Furt to byla ona, její krásné oči mne vždy po ránu zhypnotizovaly a její pihy byly pro mne vesmírem. Polibek na dobré ráno a dobrou noc jsem bral jako samozřejmost. Koukal jsem na její odraz na lesklé hladině jednoho jezírka v Koldingu. Viděl jsem jak se jejími vlásky proplétají kapky deště v Německu. Jak si sedí jako královna na posteli v kamionu. Jak se usmívá, když míjíme další státní hranici. Jak ji ovládá spánek a spí na zadním sedadle BMW, které nás rychlostí přes dvěstě veze do Paříže. Jak si prohlíží domy podél řeky Seiny. Jak poprvé jede pařížským metrem a pije francouzský cider. Jak hezky a klidně spí, ať jsme kde jsme. Jak se spolu cpeme všema dobrotama co seženeme. Protože jídlo, to měla fakt ráda.

Mrzneme spolu u plavebního kanálu u Hannoveru, ale jsme šťastný, protože máme pivo a dobré jídlo. Dokonce se o něj podělíme i s kačenkama. Pečeme se spolu na jihu Francie. Koupeme se v moři na azurovém pobřeží, na jedné z městských pláží malebného Nice. Obědváme společně těstoviny v anglické kolonádě a při tom koukáme na to jak se vlní moře. Je to prostě úžasné. V moře se objímáme a snažíme se líbat jako ve filmech, ale nejde nám to a spíše se topíme. Asi je v tom nějaký zvláštní trik. Dotýkám se jejího těla, jsme zvrhlí a je nám jedno, že na pláži kousek od nás jsou stovky, né li tisíce lidí. Její prsa jsou pod vodou úžasný. To samé děláme v moři poblíž Marseille. Jsme opiti ciderem a zkouření trávou, plaveme kvůli tomu až za vlnolamy, kde se jeden druhému oddáváme. Vlny si s námi pohrávají. Procházíme se podél pláží, písek nás páli a společně potom koukáme na ohňostroj. Usínáme na střeše s výhledem na skalnaté pobřeží. Jedeme spolu vlakem do Avignonu a potom spolu sedíme i ve vlaku do Lyonu. Překračujeme rychlost 200 km/h a je to poprvé kdy jede rychlovlakem. Děláme si kávové přestávky. Jíme dobroty v parku v Lyonu a potom se těšíme z další jízdy vlakem. Opírá se o mé rameno. Koukám na to, jak leží na posteli v kamionu a při tom ve zpětném zrcátku zapadá sluníčko a obloha je má podobnou barvu, jako její vlásky. To je poslední krásná chvíle, kterou jsme spolu zažili.

Teď brečím. Nevím však jestli štěstím že něco takového mohlo být, nebo tím, že jsem teď strašně smutný. Sedím si v baťově domku, někde ve Zlíně a přemýšlím. Svět má dvě strany. A i když ráno bylo škaredě, teď už je venku líp. Asi to bude tím, že právě vzpomínám na zamilované léto... a na ni.

Najednou je svět hezčí...