Dnešek má být výjimečný, má být novým začátkem a možná je to taky důvod toho, proč se poslední dny cítím opravdu mizerně. Jako bych nikam nepatřil, jako bych nepatřil tam kde si myslím, že bych alespoň trošku mohl patřit. Z části si za to můžu sám, že jo. Ale teď je to nějaké intenzivní. Proč má dnešek tedy být výjimečný? Protože dnes bude poslední novoluní v tomhle roce a ještě je k tomu jedenáctýho. Dnešek je ideální den, na to nechat svou minulost definitivně za sebou a začít novou cestu. Protože v numerologii je jedenáctka mistrovským číslem, je to symbol nového začátku. Důležité je však, říci sbohem tomu všemu starému. Protože bez toho aniž bychom se oprostili od starého, nemůže vzniknout nové. Pro některé to může znít divně, ale fajn.
Říká se že v těchto dnech bychom mohli zažívat něco jako představu o tom, že se nám bortí život. V poslední době mohlo zaniknout mnoho vztahů, představ a přátelství, které nebyly určeny naší vlastní vnitřní evoluci. Ty jež jej přežily, budou o to váženější a není třeba zoufat. Bude líp. Sám tohle cítím už nějaký ten pátek, vlastně je to zhruba skoro už dva měsíce, co se uvnitř mne něco mění a děje. Dokonce to něco, uvnitř mne, to místo na těle, které se projevuje když máme strach, když milujeme, když nenávidíme, teď poslední dobou nějak pernamentně dává najevo svou existenci. Nejdříve jsem si myslel, že mám nějaký zdravotní problém a dokonce jsem jej byl řešit s doktory, ale řekli, že jsem zdravý. Což jsem samozřejmě rád slyšel, ale nevysvětlovalo to vůbec nic z toho jak jsem se cítil a jak mi bylo. Chvíli jsem to studoval a zaručeně by se to projevilo. Pro jistotu jsem se svěřim dvěma doktorům, výsledky stejné.
Blíží se čas, který vlastně ani nevím jak strávím. Svátky. Uvnitř cítím, že nejsem připravený na to učinit tak velké rozhodnutí. A říct, bude to takhle! A doufám, že se zítra probudím a ten pocit mít budu. Nabízí se totiž tolik možností, tolik míst a tolik lidí s nimiž bych mohl být, že bych se v tuhle chvíli nejraději rozpadl na milion kousíčků a byl všude, kde by mne bylo potřeba. Byl bych s kamarádem, který nemůže vidět své děti, byl bych s druhým kamarádem, který bude v Rize asi taky sám. A vůbec, nejraději bych byl někde, kde by mne lidi měli rádi i přes to, že mne neznají tak jak by mohli. Abych byl někde, kde jdou stranou předsudky a ego, abych mohl cítit ten slastný pocit, že jsem, že žiju. Opět jsem se totiž nějak zasekal v mezích toho všeho, a necítím se vůbec fajn. K tomu všemu mne včera něco trošku zabolelo. Jeden z lidí, kteří jsou v mém životě už nějaký čas a já si je vždycky vychutnávám jenom po doušcích, tak abych je "nevypil" naráz. Narazil. Nový začátek. Souvislost s tím co se opravdu děje? Doufám, že ano. A že se stejně jako já, probudí a bude to lepší.
Jaké to tedy nakonec bude? Jsem nadšený.
0 comments:
Okomentovat