Těžké chvíle jedné duše

Jednou tak jedna zcela zhroucená existence, ležela ve své probrečené posteli. Její srdce tlouklo a její mozek pracoval na plné otáčky. Tušila že dalšího dne nedožije. Moc se toho bála a zkusila ještě poprosit o pomoc. Poprosit o pomoc dušičku, která ji doposud byla oporou. Dušičku pro kterou žila... Její prosba byla vyslyšena a ta existence se začala cítit mnohem lépe. Trošku se bála, ale čekala připravená na to až bude vyzvána na cestu. Stalo se tak během hodiny a ona vyrazila na svou pouť, na pouť na které měla najít sama sebe a hlavně svou druhou polovičku. Celou cestu přemýšlela, jak udělat vše tak aby i ta druhá dušička mohla být spokojená. Do chvíle, než opět spatřila pohled té osoby. V celou tu chvíli zapomněla na své trápení, na své strasti a na svůj smutek. Smáli se.. Povídali si.. Dělali hlouposti..Smáli se... jako by se nic nikdy nestalo. Bylo to moc krásné a celé to pokračovalo dále. Všechno bylo jako dříve, dušičky se smály a prožívali další hezké společné chvíle. Usínali v objetí a vstávali do krásného dne. Všechno to skončilo, když jedna z dušiček odešla do školy. V tu chvíli se depka pomalu drala na povrch a začala si užírat života. Začala trávit, začala zabíjet. Cesta domů byla smutná, moc smutná. S každým kilometrem cítila ta dušička neblahej pocit a smutek. Touha mít druhou dušičku při sobě se zvyšovala a zvyšovala. Vše vyvrcholilo opět v té posteli, ve které to všechno začalo. Dušička je hrozně smutná, hrozně moc chce změnit všechno a hrozně moc chce zpátky to, co jí je ohromně blízké. Její síla totiž není tak velká, aby vše zvládla sama.
Dokonce si už uvědomuje, že to co se zdá je nevolnost. Je vlastně šílená zamilovanost....