Když se z lidí stávaj svině

V poslední době se mi zdá, že opravdu není radno komukoliv věřit. Když pominu událostí, které jsem zde už tisíckrát popisoval, stala se mi jedna taková docela nemilá příhoda. Před pár týdny jsem na tom nebyl finančně vůbec dobře, neměl jsem už co jíst a byl jsem na pokraji svých sil. Tohle jsem i sdělil při hovoru svému strýcovi. Ten člověk je (byl) jediným rodinným příslušníkem tady v Praze. Samozřejmě spolu s ním i "teta" a dvě sestřenice. Ale s těmi jsem neměl téměř žádný vztah a tak byly jaksi v pozadí. S ním jsem naopak měl docela dobrý vztah a měli jsme spolu mnoho za sebou. Mnoho nevšedních zkušeností a všelijakých chvil. Občas mi říkával jak jsem pro něj něco jako nevlastní syn. Občas se však choval podivně a zcela cizácky. Vraťme se teď k tomu co se stalo. Když zjistil že na tom finančně nejsem moc dobře, tak mi nabídl že bych mu mohl pomoci a že mne za to odmění jistou částkou za hodinu práce. Dohoda byla mnou přijata a byť takovou fyzickou práci moc nemusím, pomohl jsem. Bylo to k mému dobru a také k tomu aby mu nemusel pomáhat někdo cizí. Nebyla to pomoc jako taková, ale byla to spolupráce na něčem za co on bude inkasovat peníze. Celkem již nevím kolik jsme toho odpracovali, ale jedno vím, jistou část peněz jsem si od něj nestihl vzít, neboť jsem se musel vydat na cesty. V tu chvíli jsem je již nepotřeboval a ponechal jsem si je u něj v "záloze" kdyby něco. Samozřejmě jsem opět v těch samých sračkách a ty peníze bych teď docela potřeboval. Včera jsem se odhodlal k tomu, že si o ně řeknu. A tak jsem mu napsal: "Cau Martas, mel bys pro mne prasule za ty dva dny co jsi mi jeste nedal? Docela by se mi ted hodily. Klidne bych se po praci zastavil, mam to po ruce." Myslím si, že nic špatného či útočného to není a že se na to dalo reagovat zcela přirozeně a v pohodě. Stačila by jedna věta, ano synovče zastav se, budou tady na tebe čekat. Připomínám, že se nejedná o desetitisíce ale o pár blbejch stovek. Které by však mému již téměř vyčerpanému rozpočtu pomohly. A teď příjde to nejkrásnější, to co máte všichni rádi a to je zvrat! Celý den jsem čekal na nějakou odpověď a stále nic. Po práci jsem tedy jel domů a nezabýval jsem se tím. K večeru kdy jsem tady u počítače usínal, mne probudilo pípnutí telefonu. Říkám si v rozespalosti kdo mi píše. Zvedám hlavu z polštáře a chmatám poloslepě po telefonu. Nová zpráva, opravdu. Otevírám ji a čtu: "Tak to pockej az te budu mit po ruce ja a hned ti vysvetlim moje naklady ktete mi doplatis ty. Di do prdele sraci". Čtu si to jednou, dvakrát, třikrát a stále tomu nemohu uvěřit. Již jsem na to nijak nereagoval, neboť mi za to nestojí. Dočkal jsem se od tohoto člověka několika zklamání a tohle bylo poslední které jsem si připustil. Tímto pro mne zcela končí a přestává jakkoliv existovat. Co je na tom však nejhorší? Že on je jasný příkladem toho člověka, kterej z peněz dočista zblbne. Žijou si relativně na vysoké noze ale né zas tak docela vlastním poctivým přičiněním, ale pro pár korun by si nechali vrtat i koleno. Neřekl bych na to téměř nic, kdyby mezi námi "přáteli" "rodinou" "strýcem a synovcem" nebyla dohoda. Naposledy se ptám, opravdu má cenu dnes někomu ještě v něčem věřit?