Myšlenkový Boom včerejšího večera

To se mi tak občas stane, že mi v hlavě roztrhá pytel myšlenek a všechny najednou stojí frontu na zpracování. Někdy tomu předchází skvělá událost, někdy zklamání, někdy uvědomění a někdy jenom má hloupost sama o sobě. Každopádně to pak stojí za to a je třeba rychle jednat abych se nezbláznil.

Tímhle to začalo, prostě to na mne přišlo a já se snažil uklidnit. Nebyl to dobrý nápad, neboť existence jednoho faktu mne neustále užírala a já si prostě sám doma pomoci nemohl. Myslel jsem že zešílím.

O hodinu později...

Tak a došlo na nejhorší. Opravdu přišla ta myšlenková špička, kterou doprovázelo jisté uvědomění, jisté dosazení událostí do časové přímky a jisté zklamání. Teď už nezbývalo nic jiného než li se sbalit a vyrazit do ulic. Dodat mozku čerstvý vzduch, dodat mu palivo k spořádání toho kvanta myšlenek.

V tu chvíli jsem byl oblečený, připravený vyrazit ven. Nasadil jsem sluchátka, která jsem dnes náhodou objevil v jedné zapomenuté kapse a nově stažený playlist mohl začít hrát. Mířil jsem si to na nejbližší bus abych se vytratil někam do noci. V poloprázdném autobuse jsem si to zamířil do oázy požitků, do Edenu. Musel jsem si udělat radost něčím k snědku a tak jsem také udělal. Přeci to není jen tak, smýšlet s prázdným žaludkem. Posilněn, vydal jsem se na tramvaj, kterou jsem se nechal odvézt až někam téměř na Vypich. Celou cestu jsem očekával, že mne to přejde. Nepřešlo. Bylo to horší a horší. Neměl jsem pro to všechno ani slov, ani pochopení. Prostě se mi totálně zhroutila představa jakékoliv její soudnosti, či cudnosti. Prostě tenhle čin byl proveden zvířetem, bezcitným zvířetem, které se jen tak toulá životem a přeskakuje do životů jiných. Ještě jsem se to snažil pochopit, ale nepochopil. Co je moc, to je moc. Z Vypichu jsem si to zamířil na Kamenickou, kde jsem chtěl přeskočit na něco, co by mne odvezlo na Barrandov. Nicméně, pokus to byl marný, v tuhle hodinu bych musel vcelku dlouho čekat. V tom se mi nabídla prázdná přijíždějící jednička. Ani chvíli jsem neváhal a zabral si místo v ní. Temnou nocí jsem si to šinul směrem Spojovací. Vnímal jsem lidi kolem sebe, vnímal jsem jejich pohledy, vnímal jsem to jak vypadají. Za oknem se tvořily mírně rozmazané scenérie noční Prahy a v mé hlavě byl totální zmatek. Na druhou stranu, velká část myšlenek ze mne zcela odlétla otevřeným oknem. Někde za Ohradou jsem vyskočil a rozhodl se jet opačným směrem. Nejlépe jedenáctkou, abych se již přiblížil domu. Bohužel, ale v tuhle hodinu již žádná taková tramvaj nejezdí. Stál jsem tam, uprostřed noci. Na opuštěné zastávce. Hleděl jsem do dáli a vyhlížel světla naděje, světla přijíždějící tramvaje neznámého čísla. Byla to opět jednička, nevadí, tak pojedu zpátky. Nastupuji do rozespalé tramvaje o třech lidech, mezi nimiž nacházím jednu známou duši. Prohodím pár slov, pár myšlenek. Ale po jejím zděšení, co tady vlastně v tuhle hodinu dělám jsem se odmlčel a uzavřel do svého hudebního světa. Opět jsem ani nevnímal délku té cesty, ale jako spíše její utěšující účinek. Někde na Hradčanské přistoupila zajímavá slečna. Prohodili jsme pár nevinných pohledů, nic víc. Možná úsměv v odraze, když jsme se oba pohledy střetli. Poté zmizela, ale jak rychle zmizela tak rychle se také objevila u Střešovické vozovny kde jsem vystoupil. Opět jsem se střetli pohledy, tentokrát se už nesmála ale dle mého názoru, bála. Všude tma, nikdo okolo nebyl. Zastávku jsme životem vyplňovali jenom my dva. Jistě měla strach, že ji něco udělám, že na ni promluvím, že něco budu vyžadovat. Cítil jsem to z ní a tak jsem se raději přesunul opodál. Čekajíc na tramvaj dvaadvacet jsem zjistil, že zde vlastně nejezdí. Nevadí, tak se svezu kousek dál a tam již pojede. Společně nasedáme do poslední jedničky a jedeme. Vyskakuji o dvě stanice dál, hledám ještě jedno nahlédnutí do jejich očí. Avšak oddává se pohledu na druhou stranu. Během chvíle mne oslní dálková světla přijíždějící tramvaje s dvouma dvojkama. Zabírám si místo a přemýšlím o konci této zběsilé jízdy.

Vzhledem k tomu že na mne sáhla únava, považuji tohle rozhodnutí za rozumné a nehodlám na něm již nic měnit. Tramvaj se od Malostranské plní dušemi turistů, všude je cítit alkohol a já se přestávám cítit bezpečně. Mohl by po mne také něco chtít, něco na mne říci. Modlím se aby ta cesta uběhla rychle a já mohl vystoupit. Abych nemusel říkat s dovolením, abych mohl vystoupit bez jakéhokoliv slova. Na I.P. Pavlova jistě takovou šanci budu mít. Neměl jsem, oni pokračují. Já také. Vystupuji nakonec na Bruselské. Loučím se posledním pohledem s tramvají, hledím na štastný pár opodál. Koukám té nádherné zrzce na pozadí. Stejně jako oni, ztrácím se v jedné z postranních uliček. Za tónů oblíbené hudby, synchronizuji své kroky směrem k domovu. Jedna píseň, druhá píseň, vytahuji z kapsy klíče, ohlížím se a otevírám domovní dveře. A ocitám se ve spící domácnosti. Mé kroky tradičně míří zpátky sem. Vyřvu se ze svých posledních pocitů a odcházím spát. Nemá smysl, již nad tím jakkoliv přemýšlet či vymýšlet jak je tohle vůbec možný.

O jedenáct hodin později...

Všechno to ze mne včera pravděpodobně spadlo, zůstalo jen jisté uvědomění toho co se kdy může stát a co od lidí očekávat. Takže, své síly jsem nevyužil zbytečně. A ani to nemělo žádné následky, jedinným unfollowerem na Twitteru byl jistý @parohac4 , což mne ani nemrzí, neboť lidi s tolika followery stejně nemohou pochopit souvisle trápení jednoho z nich. Aniž by tedy chtěli. Všichni máme svých starostí dost a já byl ten co tu vodu na tom rybníce čeřil ještě více, o to však více děkuji Vám přeživším za jisté pochopení.