Dva týdny hrobového ticha. I když se hlavou honilo milion myšlenek a dělo se kolem mne milion věcí, já jsem nebyl schopen jenom tak sednout, vypnout a napsat několik desítek řádků o tom co se kolem mne dělo. Nešlo to. Jako bych byl paralizován. Jako by mne někdo svázal. Jako bych to nepokládal za důležité. Je to důležité a já bez toho nemůžu být stejně tak jako poslední dobu nemůžu bejt bez alkoholu. Chtěl bych nepít, nikdy nezačít. A prostě se jenom smát lidem, který to pohltilo. A teď v tom jedu taky. Jsem vůl. Když se na to podívám - tak je to tak že téměř dva tejdny jsem naložen v lihu. Je mi krásně. Směju se. I když jsem sám. Ale mozek je tupý a to nechceš.
Za dva týdny se toho událo tolik, že by všechno zasloužilo vlastní článek. Ale už je to moc daleko, tohle období prostě přeskočíme a lidi, kteří se v něm objevili zmíníme jen okrajově, někdy. Bude to tak mnohem lepší, protože prostě bude. Nebo ne? Nebylo by to fér? Oni se třeba mohli těšit. Netěší se. Ví jaký jsem. Ví že si to budu pamatovat a možná třeba někdy o tom něco napíši. Že teď zrovna mám slabou chvíli. Nebo... počkat... mám slabou chvíli? Ne... prostě je mi blbě protože jsem se vzbudil po včerejším opojení tady u počítače, kdy jsem si psal s hezkou holkou. Fakt jako hezkou. Připomínala mi A. a má pihy. A já mám A. i pihy rád. Teda...vzpomínky na ně. Pochopitelně.
Santa Monica, to bude kapitola sama o sobě. Stále ji měřím pohledem přes internet a mám celkem obavy se s ní sejít. Co když jí ublížím? Bude semnou chtít spát a bude očekávat, že ji za to budu milovat. Jenže mám pocit, že nestačí sejít se opět po třech letech a říct si: "Jo, minule si byla mladá teď už si starší, vyspělejší.......... no..... a máš dítě." Ehm. A chápete mne, já mám spíše pocit že se zoufale chytá každé příležitosti jak sehnat otce svému dítěti, protože ten původní byl evidentně kokot. Já to teda jako chápu, že je asi dost blbý mít tak brzy dítě, nebo vůbec - mít ho vůbec v dnešní době. Ale naštěkat holce do boudy a pak táhnout do hajzlu, to je fakt srabácký! Ale třeba si šel jenom pro cíga.
Chybí mi hrníčky na kávu. Chybí mi požitek z pití kávy, který jsem prožíval na Kozácký ve svém starém bytě. Dřevo v pokoji. Sluníčko za oknem, nedaleký park a seděl jsem si tak u stolu a užíval si prostoru okolo. Když jsem zavřel oči viděl jsem ty krásný hnědý vlasy jak visí ze spacího patra. Viděl jsem tam P. jak se zvrhle kouká dolů. Viděl jsem tam všechno to hezké co se tam událo. Teď tady tak trošku trpím tím, že jsem uzavřený v jedné malé místnosti bez čehokoliv krásného. Nemám ani chuť na tu kávu, protože mne celkem nebaví pít ji sám. Ve chvílích ještě trošku vzpomínám na J. když jsme spolu snídali čerstvě připravenou kávu. Umlela ji pro nás. Všechno. A přitom ještě stihla být tak krásná a vonět. Chtěl bych si tu chvíli prožít zas a zas. Jenže... není tady.... -neadresováno- "I need your arms around me, I need to feel your touch....I need your understanding...I need your love, so much..." Zmizela z mých citů nadobro i K. Všichni odchází. Velmi rychle. Je to jako kolotoč. Ne, je to automatická pračka!
0 comments:
Okomentovat