Zářijová porozchodová melancholie

Tyhlety chvíle po rozchodech, po tom co člověku ze života zmizí někdo, pro koho dělal první a poslední. Jednou je to zklamání, jednou je to bolest a po druhý je to zase radost. Taková ta radost že v životě má člověk zase tu jistou volnost. Všechno to má společné ty melancholické chvíle, kdy se člověk podívá na telefon a zjistí že tam žádná smska. Mozek se snaží vnutit, stejně ti nepsala. Vytváříš boj ve své vlastní hlavě o to, jestli to všechno stálo za to. A i kdyby ne, nezměníš to. Ona tam klidně teď může sedět a dělat to samý. Ale taky nemusí, taky mohla roztáhnout křídla a letět si konečně tam kam chtěla. Může za tím být kdo chce, co chce. Teď už ti to ale musí být sakra jedno a musíš se zvednout a jít dál.

Zářijové dny jsou vůbec takové melancholické. Roky začínala škola. Roky! Roky si se netěšil do toho kolektivu všelijakých lidských polotovarů, ze kterých na konec měl vzejít stejný produkt. Produkt ochotný poslouchat to co se mu říká a ochotný se naučit to co se mu řekne. Možná takový někteří jsou a nechají se ovlivnit druhými, vlivnějšími ve svém okolí. Ať už rodiči. Ať už známými. Je to jedno. Protože ty s tím nic neuděláš. Vůbec nic, jediné co ovlivníš je své činy a své chování. Svou mysl. I když to se mi moc nedaří, protože jsem si dnes na podnět náhodně nalezených fotech paní (ne)"božské", vzpomněl na to jaký to vlastně kdysi bylo. Popadly mne myšlenky jaký by to mohlo být teď a tak. Došel jsem k závěru že bych na to sakra měl zapomenout a raději to nechat plavat.

Vyšel jsem si do ulic, ale nijak zvlášť mne to nepovzbudilo. Čekal jsem že potkám nějaký lidi, ale moc jich nebylo. Jako by všichni seděli doma, zklamaní tím, že je nepotkávají už roky. Nebo opravdu všichni odešli? Někam daleko? Za svými sny? Nebo nalezli ty lásky? Ty lásky, které teď žijí ale kdykoliv mohou zemřít stejně jako ty mé? Ach. Po všech těch zklamáních stejně toužím stále být někým, s někým. Užívat si chvíl, nechat se hladit po vlasech. Poslouchat hudbu a pít při ní kakao, který milerád připravím a do postele přinesu. Žít tak, abych nemusel někomu být na obtíž, natož mu kazit den jenom když mne vidí. Posledních pár měsíců jsem se tak totiž cítil, pokaždé když jsem se jim objevil na očích. V jejich pohledech šlo vidět, jak mne nemají v oblibě, jak by si nejvíce přáli, abych tady nebyl. Ani náznak úsměvu, ničeho. Stály tam vždy jen postavy, ze kterých sálalo zlo. A jak je známo, nad zlem by vždy mělo vyhrát dobro. Ale, to se děje jenom v pohádkách, né v mém životě. Prohrál jsem já. Na duši mám další šrám. Musel jsem se pro to, abych se ochránil zbavit kontaktu na ni a musím se naučit nemyslet na to co bylo. Ona už je prostě pryč. Chtěla pryč. Pustil si jí. Po tom všem. Po tom všem co bylo, co si udělal, co si předvedl co jsi obětoval.

Málem jsem si naplakal do nejoblíbenější knížky. Ale, já to zvládnu!