Splatil jsem svůj karmický dluh?

Již nějakou dobu věřím na to, že každý můj čin má svou příčinu a také následek a že každý špatný čin postihne ve výsledku mne. Někde se to nashromáždí a v nejbližší době budu potrestán, je li to možné. Opět jsem se o tom přesvědčil v posledních dvou týdnech. Doslova a do písmene se mi vrátilo to co jsem provedl jednomu děvčeti. Asi si to celý připomeneme. Povídám že na to vše ale hledím s odstupem asi jednoho roku a že né vše vyjádřím správně. To jsem měl takhle jeden pěknej vztah s děvčetem, který ve mne mělo zřejmě lásku svého života. Bylo nesmírně vděčné a snaživé. Vážilo si našeho vztahu a vzhlížela ke mne jako ke svému muži. Vkládala do toho vztahu vše co mohla. Dokonce i mé stěhování do Prahy bylo z části podpořeno naším vztahem. S odstupem času, když tak koukám na ta díla která pro mne byla tvořena, na tu snahu a na ten vděk uvědomuji si opravdovou hodnotu toho co jsme spolu vytvořili. Já ale zklamal, zklamal jsem jako člověk, zklamal jsem jako muž. Jednoho dne jsem tomuto děvčeti byl nevěrný. Celé se to vyvinulo až do takové fáze, že jsem s tím musel ven. A musel jsem na světlo světa vynést své chyby a činy. Do teď si pamatuji její reakci. Do teď si pamatuji jak moc jsem ji ranil. I teď když si vzpomenu, slyším ta slova plná smutku a zklamání. Byla to pro ní noční můra. A to vše bylo podpořeno i tím, že se jí o tom předtím zdálo. Zdálo se jí o tom že jsem nevěrný. Bez toho aniž by o tom nějak věděla, nebo měla nějaké podezření.
Já však tvrdohlavě nechal věci plynout a snažil se její smutek utěšovat. Snažil jsem se jí dát naději, že to byla chyba, která se již nestane. Selhal jsem. Stala se. A tím jsem našemu vztahu zasadil osudnou ránu. Od té chvíle jsem byl již nenáviděn a byl se mnou přerušen veškerý kontakt. Doba šla dál, to děvče se kterým jsem podváděl jsem opustil, důvody bych nerozebíral. Uplynuly tři měsíce mého života a naše cesty se opět setkaly. Kupodivu ale s tím devčetem se kterým jsem byl nevěrný. A začal se utvářet vztah, vztah ve kterém jsem se cítil opravdu dobře. Začínal jsem si uvědomovat že ona je pro mne nejspíše ta pravá. Vzhlížel jsem k ní jako ke své ženě. Snažil jsem se do vztahu dát vše co jsem měl. Byl jsem ochoten obětovat vše, co jsem měl jenom proto abych s ní mohl být. Věnoval jsem jí svůj čas. A dočista jsem se zamiloval. A pak přišla ta rána. Stejná chyba jakou jsem kdysi udělal já, stejný průběh situací jaký jsem kdysi vytvořil já. Stejná dohra... A zřejmě i stejné pocity, jako mělo kdysi to děvče, kterému jsem tak ublížil...
Ona byla strůjcem mého osudu, nástrojem odplaty, nástrojem odčinění. Možná je přeci jenom dobře, že přišla. Teď totiž znám tíhu svých chyb, teď totiž znám tíhu bolesti, kterou jsem způsobil. Teď jsem si plně vědom svých chyb a důsledků, které v jejich souvislosti vznikly. Jsem silnější a moudřejší.  Zbývá jen jediné a to žít dál, tak abych nikomu nezpůsoboval bolest a útrapy. Snad jsem tento svůj karmický dluh alespoň částečně splatil.