Ach ty chvíle pomatené

Když vysvitne slunce v zemi dešťů, bídy a smutku je to událost veliká. Na povrch se tak dostanou i myšlenky, trošku pozitivnější. Dle předpovědi daly se očekávat i činy jež v posledních dnech nebyly vůbec k vidění. A taky se tak dělo. Mé tělo spatřilo světlo venkovního světa hned dvakrát. Poprvé v docela polomrtvém stavu, neupraven a v tom nejhorším oblečení vydal jsem se ulovit kořist. Své první jídlo dne jsem pořídil u svého osobního prodejce potravin. Pan Wong měl po ránu docela napilno, ale přes to se se mnou chtěl vybavovat. Bohužel jsem ho zklamal svým pohledem a rychlou stručnou odpovědí, že jsem to zase včera přehnal a že potřebuji rychle odejít. A taky jsem tak učinil... Co nejrychleji jsem se doplahočil domů a rychle začal do svého zcela prázdného a alkoholem oslabeného žaludku sypat potravu. Neudělalo se mi po tom zrovna nejlépe a tak jsem odeslal "vyptávací sms" a uložil se k dalšímu spánku. Z tohoto polospánku jsem se každou chvíli budil a mé oči neustále mířily na displej mého telefonu. Začínal jsem ztrácet naději, začal jsem se obávat že nic z toho o co bych stál se dnes nestane... Změna k lepšímu nastala o pár hodin později kdy se ze svého spánku probrala ta dívka na druhém konci telefonní linky. Vše bylo najednou domluveno a začal boj o mé fyzické já. Musel jsem se humanizovat. Docela mne překvapilo, jak rychle jde z totální polomrtvoly udělat vcelku slušně vypadající člověk. Nezbývalo moc času, musel jsem vyrazit.. Celou cestu jsem bojoval s mnoha pocity, ale vítězila touha. Trošku jsem se obával toho, jestli to co se chystám udělat není jen cesta do pekel. Ale všechno to ze mne tak nějak opadlo ve chvíli, kdy se rozdrnčel telefon a já spatřil to malé děvče v oblečení, které bylo laděno do optimistických barev. V tu ránu jsem zapomněl na vše, co ve mne celou tu dobu bylo. Užíval jsem si její přítomnosti. Neustále jsem koukal do jejich očí, neustále jsem pozoroval její rty. Užíval jsem maličkostí a každé chvíle, která byla tomuto zasvěcena.. Zasypal bych její rty polibky, načmuchal se vůně jejich hebkých vlasů a nikdy bych ji už od sebe nepustil. Navštívili jsme spolu místa, která mi pro takové činnosti příjdou nejvhodnější. Nakonec uvízli jsme v přírodě, kterou přede mnou již dlouhou dobu ukrývá Divoká šárka. Nemám již vhodných slov k popsání všeho co jsem v tu dobu cítil, vězte ale jedno, bylo to příjemné. S tím jak se ale krátil čas našeho setkání, já začínal opět myslet na to na co dřív. Začal jsem se obávat a začal jsem se cítit opět osamělý. Nechtělo se mi dopustit, že ji nechám odjet, že mi opět bude tak daleko...Musel jsem..Dva letmé polibky, dlouhé objetí a přesně v 18:50 se zavřely dveře autobusu a stalo se tak.. Zůstal jsem tam chvíli stát a musel jsem si to celé ještě jednou přehrát... Opět se ve mne totiž upevnil pocit pravosti,  pocit oddanosti....Nikdy dřív bych zřejmě nepřipustil nikomu, svázat mou mysl takovýmto způsobem. Co bude dál? Osude, co tam pro mne máš dál, neboť karty si již rozdal a já svůj tah již odehrál...

"Cítím tě, cítím tvé doteky. Slyším tě, slyším tvá slova. Chci tě, chci tě tady znova."