Znáte tu chvíli, kdy si řeknete že takdle to nejde dál, že takdle nemůžete fungovat a že to co Vás tíží musíte zahnat? Tak přesně takovou chvíli jsem si prožil nedávno. Řekl jsem si, že je všemu konec a že již dále nemá cenu se nad tím pozastavovat. Nastala doba, kdy jsem hledal sám sebe. Chvíle, kdy se z introvertního raka stal někdo úplně jiný. Za posledních pár tejdnů jsem toho zažil neskutečně moc, poznal jsem mnoho lidí, setkal se s lidmi, který jsem dlouho neviděl a hlavně začal konečně trošku společensky žít. Začalo to tak trošku nevinně, pouhou myšlenkou na opilou sobotu. Myšlenka byla pomalu realizována popíjením rumu v centrální části Prahy, pomalu se ale vedle ní začínala objevovat obava že tímto ta zábava skončí. Že půjdem domů nalití jak žok a bez jakéhokoliv zážitku. S tím jsem se ale nehodlal smířit a tak jsem přemohl strach a navštívili jsme místo, kde se odehrálo pár příjemných chvil. Nic jsme ale nezískali, akorát tak předražené pivo a falešnou zrzku hrající na křídlo. Banda opilých španělů a podivná atmosféra. Podnik jsme po vypití piva okamžitě opustili s tím, že musíme jít někam dál. Další naší destinací bylo KFC, kde jsme nasytili hladové žaludky. Troška zábavy s bandou nalitých anglánů, ale stále nic co by mne rozproudilo. Zvrat nastal ve chvíli kdy jsem se přemohl a zamířili jsme do jednoho nejmenovaného podniku, který jsem zhodnotil pro svůj hudební vkus jako vhodný. První pivo na baru, druhé pivo a párty začala. Taneční parket se zaplnil během chvíle a já se stal pomalu jeho přirozenou součástí. V tomto velkém hloučku kalícím na neskutečně skvělou hudbu jsem poznal zajímavý děvče, byl jsem pozván na pivo. Po chvilce konverzace nad pivem zaslechla první tóny nám oboum známého songu a v tu ránu mne doslova táhla zpátky na parket. Doslova jsme se protančili rána, kdy jsme oba (polo)leželi na jedné z lavic štamgastů. Navrhl jsem doprovod domů a tím začala další jízda večera. Cesta domů je pro mne doposud jedním velkým otazníkem, domů s ní šel někdo "jiný".. to jsem přeci nemohl být já. Tohle nedělám. Udělal jsem to... Dlouhá debata při východu slunce na jednom z pražských mostů, koupání v kašně a mnoho dalších maličkostí, které tomu všemu dávali smysl. Nakonec by to nejlépe vystihlo: "S cizím děvčetem, v cizí posteli.." O devět hodin později jsem se od toho děvčete vracel teprve domů. Zmítal mnou podivný pocit, ale nechával jsem se unášet skvělým zážitkem.. Hned ten den jsem si ještě užil dvou piv v Rígráčích s "kamarádkou", den poté jsem si prožil vydařený den po boku slečny Lenky. Nestačil jsem se divit jak ten život začíná bejt pestrej, jak se změnil... né k horšímu ale k lepšímu!
Následovníkem tohohle všeho byla plánovaná pártyride až do rodných krajů. Jednoho rána jsem se sebral, koupil lístek, svačinu a pár piv a vyrazil jsem směr Ostravsko. Po cestě jsem stihl zažít další skvělý zážitek, tím byla skvělá společnost posádky jídelního vozu na Ex 149, kterým jsem mířil na místo činu. Pár piv, pár ciderů a bylo mi zase skvěle. Takdle to pokračovalo někdy do půlnoci, sešel jsem se s pár spolužáky a utopil žízeň v pivě. Byla sranda, ale nic co by mohlo konkurovat posledním dnům. Pak přišel den druhý, verbuji bráchu na cestu na pivní tour, vyrážíme za mou starou kamarádkou do restaurace kde obsluhuje. Objednáváme si pivo, já ji přesvědčuji že bratrovi je víc než dost a posedáváme tam. Jedno, druhé, nuda a je rozhodnuto že jdeme dál. Loučím se s Niky a vyrážíme k otci. Tam nás čekalo dalších pár piv, možná čtyři? Na konec tohoto shledání jsem byl obdarován půllitrem slivovice a mohli jsme vyrazit domů. Plán byl jasný, dostat se domů. Jenže... To bych nesměl potkal Sabču a pár známejch s ní. Plán se otočil o 360 stupňů a já najednou dále popíjel ve společnosti bývalé nejlepší kamarádky. Nevím jak se to stalo, ale neustále nedocházelo pití. Vždycky se od někud přisunula flaška čehosi tvrdého a nikdo nezůstal ušetřen. Tím večerem jsme se doslova všichni propili, snažil jsem se i družit ale slečna vyvolená řešila neustále nějaký psychický problém a evidentně se moc svěřovat nechtěla. Nevadí. Věděl jsem že se stačí otočit a hned se najde někdo kdo se bude chtít bavit. A taky to tak bylo... Člověk tu společnost už pomalu moc nepotřeboval, ten alkohol udělal své. Slet dalších událostí bych pouze naznačil, neboť rozepisovat se o nich by nebylo vhodné v kontextu s tím vším dobrým. Takže jak to všechno bylo dál? Menší potyčka se 7mi strážníky, dva zmlácení exoti, nekonečné toulky a návrat pěkně nad ránem. Chvíli jsem se vyspal a vyrazil jsem do Ostravy, kde jsem se po dlouhé době potkal s Emou. To děvče vždycky překvapilo a tentokrát taky. Doslova a do písmene mne potěšila takovou dobrou zprávou, že jsem měl snad i větší radost než ona. Přesně to byla ta chvíle, kdy mi udělalo neskutečnou radost že někdo prožil něco krásného. Po tomto příjemném shledání jsme se rozloučili při příjezdu mého žlutého vlaku a já vyrazil pěkně domů.
Cesta domů nebyla zas tak zvláštní, zvláštní spíše bylo to co se stalo po ní. Slíbil jsem se opět na onem osudném místě a tak jsem se připomenul spolubydlovi. Byl jsem očekáván v jeho společnosti, kterou mu dělala jeho známá Helča a klučina se jménem, který jsem zapomněl. Pořídil jsem si rumíka a vyrazil za nimi. Po cestě jsem jim dal vědět ať mi popíší, kde přesně jsou. Následoval krátký hovor, po kterém mi neskutečně tlouklo srdce. Normálně, nemohl jsem rozdýchat to, že ten dívčí hlas už jsem někde slyšel. (kecám přesně jsem tušil kdo to je) Když jsem dorazil na místo, málem jsem nebyl schopen slova, ten někdo komu ten hlas patřil vypadal téměř jako... někdo s kým jsem si toho moc prožil. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit a začal jsem se trošku vyptávat. Nevěřil jsem svým očím ani uším. V hlavě se mi doslova proháněla jedinná myšlenka : "To si jako fakt takdle dokonale změnila identitu a zapomněla na mne?" Někdy kolem půlnoci jsme se pomalu loučili, kluk s neznámým jménem a slečna vyrazili neznámo kam. My však zamířili opět na místo, tanci a skvělé hudbě zaslíbené. Potkávám opět blondie, vyměníme si pár myšlenek ale pak se oba ztrácíme v davu. Každý sám, každý jiným směrem. Noc pokračuje, já zcela zpocený doslova mokrý! Pařím se všemi okolo až někdy do brzkého rána, kdy jsem uznal za vhodné vyrazit domů...
Cítím se naprosto skvěle, ale jedno mi hlava nebere. Jaktože jsem takový začal být až teď? Kde je ten samotářský Moody, který nesnášel poznávání nových lidí, který nesnášel hromadné společenské akce? Těžko říct...Každopádně pokud se mi bude dařit všechno dále, nebudu po tom raději ani pátrat.
0 comments:
Okomentovat