Spontánně stopem za zážitky

Když už mne popadá ten špatný pocit ze stereotypu, z té každodenní šedi. Tak vymýšlím plán jak se z ní dostat, jak vlastně docílit opět toho pocitu skvěle prožité chvíle. Tohle se mi v hlavě honilo před několika dny. Ve čtvrtek večer jsem zvedl telefon a zavolal jsem do rodného kraje. Otázka zněla jasně: "Přivítáte když přijedu?" Kladná odpověď určila můj směr. Píši také Ef, které jsem slíbil že se přijedu podívat, také s tím nemá problém. Říkám si tedy, není tedy jiného plánu než li tohoto. Během chvíle bylo rozhodnuto, začal jsem si pomalu balit své stopařské zavazadlo. Proč stopařské? Protože bohužel po té bídné výplatě nemám již téměř žádné finance, zbývá mi pár drobných a několik stravenek. Proto volím tento způsob dopravy. 

Těším se už celou noc, celý následující den v práci nedočkavě hledím na hodiny a čekám na padla. Z práce odcházím pln očekávání, ale zmítá mnou i strach. Je docela pozdě, pozdě na to vyrazit tak nejistým způsobem přepravy na 400 km dlouhou cestu. Snažím se tento strach ale ignorovat. Po cestě na benzínku na šestým potkávám pár "určitě" stopařů, míjím je však uprostřed vesnice a ztrácím se jim v dáli. Během pár dalších minut se přede mnou zjevuje velká benzínka s parkovištěm, podél naší nejhorší dálnice. Aut jezdí dosti, je pátek a já se těším až budu někomu společníkem na jeho osamělé cestě. S opičákem pomalu sestupujeme z náspu po vyšlapané cestičce až k okraji parkoviště, které z velké části zaplnily parkující kamiony všech značek a původů. Připravuji si ceduli, kterou jsem si v práci vyrobil. Je na ní jasně napsáno, Brno. Určuje můj průjezdní bod, snaží se trefit do možného cíle většiny projíždějících řidičů. Činí tak přesně hodinu a půl. Mezitím se v mém okolí opět objevují další stopaři, z dáli na mne mává holčina která je součástí páru, který jsem předtím potkal. Pomalu se také blíží dva kluci s bágly, kteří se optávají na to jak dlouho zde stojím. Odpověď je netěší, jdou si však za svým.

Po tisíci úsměvech, prázdných gest, nechápavých výrazů staví mi nádherné auto. Ani pořádně nevím, co je to za auto, ale těší mne to. Otevírám dveře, po tváři mne pohladí chládek klimatizace, v rychlosti se ptám na cílovou destinaci a ověřuji její kompatibilitu s mou. Po ověření hážu batoh do kufru, z kterého na mne dýchla absolutní novota. Byl můj stopařský batoh prvním zavazadlem, které v něm bylo? Když se pohodlně usadím do sedadla spolujezdce, jsem konfrontován s faktem že pojedeme pomalu, že to auto má najetou pouhých 37 km a že to prostě moc nemůže trápit. Zda li tedy, nevadí že pojedeme maximálně 130 km/h.

Vůbec mi to nevadí, podstatné pro mne je že už nestojím na přímém slunci v tisíci stupních a že už se konečně vydávám na tu nejistou cestu. Na hodinách je jasně napsáno 17:15 a já jak počítám, tak se obávám nejistého cíle mé cesty. V hlavě se objevují velké otazníky nad tím zda li je vůbec možné v tak krátké době urazit stopem zbývajících 400 kilometrů.  Dálnice pomalu ubíhá pod našimi koly, město hlavní se vzdaluje, lesy houstnou a provoz také. Po cestě se ocitáme v několika kolonách, zúženích a všelijakých nepříjemnostech komplikujíc naši cestu.  Chlápek spěchá za svou dcerkou do Zlína a já spěchám kamkoliv, odkud bude možno dostat se do cíle. Po cestě tedy měním plán z Brna, na benzínku za ním. Šance odjet odtamtud je mnohem větší, než li se zasekat cestou přes Brno. Cesta nám plyne docela rychle, ale stejně tak rychle mi mizí naděje že dnes dojedu. Pomalu jsem smířen s tím že dnešní noc strávím někde na benzínce, v křoví nebo na okraji odstavného parkoviště. Na druhou stranu se mi to však tuze líbí, líbí se mi to protože přesně to je to, co mne vytrhne z té každodenní rutiny.

Po několika hodinách sjíždíme konečně z šedé dálnice na Rohlenku. Převelice děkuji za svezení v takovém hezkém voze, fotím opičáka na jeho kapotě a utíkáme hned stopovat dále. Loučím se pevným stiskem ruky. Během chvíle kolem mne ještě řidič projíždí, mává na mne a s úsměvem na tváři troubí jako malej kluk. Díky, za další zkušenost. Zbytek cesty snad už zvládne sám. Já vytahuji ceduli, která značí směr mé cesty: „Ostrava“ tučně napsáno na ni jest. Chvíli tak stojím, hledím na svůj stín o který se stará zapadající slunce za mými zády. Velký oranžový koláč na obloze jako by padal do nedalekých polí. Chvilku uvědomění narušuje podivně mávající řidič nedalekého odstaveného kamionu. Naznačuje mi, že mám ceduli naopak. Děkuji mu a sjednávám nápravu. Během patnácti minut staví mi auto s tří člennou posádkou. Usedám k dívce na zadní sedadlo a vyrážíme opět na dálnici. Ujišťují se, jestli mi nevadí že jedou úplně jinam – za normálních okolností bych se asi zděsil, ale teď mi to bylo tak nějak jedno. Řekl jsem, ať mne svezou kamkoliv že já už se dopravím. Naštěstí si však ze mne dělali srandu. Po menší zajížďce, na které ukončila svou cestu slečna vedle mne a chlápek sedíc vepředu jako spolujezdec jsme si to mířili spící krajinou 190 km/h směr Ostrava Třebovice. Cesta uběhla tak rychle, že mi trvalo mnohem déle uvědomit si, že jsem vlastně z Prahy v Ostravě na dvě auta a za vcelku rekordní čas.

Vystupuji před Svinovským nádražím, loučím se se svým autem a přemýšlím co dále. Celou cestu jsem si psal s Ef, dostávala informace z první ruky – možná když už jsem v Ostravě, mohl bych ji svou společností potěšit. V průběhu psaní návrhu se na mne s prosbou obrací nějaký podivný chlápek. Prosí o drobné na vlak. S úsměvem a s velkou pýchou mu sděluji že bohužel nemám ani korunu, že jsem právě dorazil z Prahy stopem a že tedy bohužel neposloužím. V průběhu tohoto odmítnutí jsem pyšně ukazoval svou stopařskou ceduli na kterou on připíchnul nevěřícně oči a s pochopením odcházel.

Po chvíli to s Ef odkládáme na další den, nebo neděli. Bylo to rozumné, asi bych totiž usnul při první příležitosti. Cesta to byla náročná a přeci jenom, byl jsem vzhůru od čtyř ráno. Nasedám do právě přijíždějícího Leo Expressu, který tuto cestu ukončí na Karvinském nádraží. Po cestě prosím mámu s bratrem o vyzvednutí na nádraží, těším se na přivítání. Které se také o několik desítek minut koná.

Rodná hrouda, úspěšná cesta a pocit toho že jsem dokázal něco úžasného ve mne probouzí zajímavý rozmar. Směji se, je mi skvěle. V ten den usnul jsem rychle, spokojeně.

Na druhý den se probouzím stejně tak jako jsem usnul, jsem rád že jsem kde jsem, že tomu předcházelo co tomu předcházelo a těším se na to co přinesou další chvíle. Dnešní den začínáme procházkou po městě, nákupy jídla a jen tak lenošením. V podvečer zaslouženě popíjím „Moodyho Libre“ – (rum, kola v poměru 1:1). Dopíjím se pivem, tvořím sms s další spontánní nabídkou. Ef souhlasí, je to jasný. Cesta do Ostravy je v plánu, během pár desítek minut vyrážím z domu na nádraží. Ve vlaku se plán rozšiřuje o párty s jejím spolubydlícím. Říkám si není to moc? Není to moc jet sem stopem, setkat se s Ef -  se kterou se vlastně sektávám (ne)poprvé? A ještě k tomu poznat jejího spolubydlícího a jít na nějakou neznámou párty? Tohle je normálně spontánní, až je to na mne nezvyklé. Obavy se však rozplývají ve chvíli, kdy jsem vyzvednut na zastávce. Všichni tři vyrážíme směr, rádoby párty – né však pro mne, ani pro Ef. Po cestě padla dohoda, že se o ni nezmíním. A tak to tedy přeskočím. Žádná párty se nekonala, na žádné párty jsme nebyli, na žádné párty jsem nedostal cigára, na žádné párty jsem nevypil pofidérní rum z plastového panáka, na žádné párty jsem nebyl hudebně pohoršen. Potichu jsme se vypařili… Noční ostravou jsme se vrátili do centra, kde mne čekalo další shledání. Tentokrát to bylo malé, bílé kočičí stvoření. Nemohl jsem se jí nabažit! Když se mi schovala, začli jsme s Ef tweetovat, což se vlastně celé zvrhlo v takovou dlouhou debatu o ničem, která vyústila v to, že se před domem objevila má kamarádka @EmaDeWonderland. Krátké seznámení s Ef a následné dlouhé toulky podél břehu Ostravice.

Naše toulky byly zakončeny v počátcích úsvitu, který jsme vlastně s Ef už nezažili. Víte proč? Protože touha si konečně už odpočinout, sednout asi zařídila, přesný opak. Výtah a technika se vzbouřila, uvízli jsme ve výtahu. Chápete, jako by té spontánnosti nebylo dosti. Volám 150, prosíme o vysvobození. Hasiči příjíždí. Slyším jejich auto, zanedlouho i jejich hlas v telefonu, zklamu je však neboť dveře od domu jim bohužel nemohu otevřít. Ptají se na jejich zničení, což odmítám s tím že počkáme než se na někoho dozvoní. O chvíli později se jim podaří otevřít dveře výtahu, ale stále jsme uvěznění. Chtějí nás spustit, což však po patnácti minutách přehodnocují a vylézáme z výtahu ven mezerou, která vznikla otevřením dveří.

Zažitek? Neskutečnej. Pak už zbývalo jenom krátké podřimování za čtení nějakého básníka a vrnění Yuki. V 7:15 jsem se s Ef rozloučil a vyrazil autobusem do Karviné. Kde už jsem se jen stihl dospat, tak nějak operativně sehnat nějaké drobné na cestu zpět a v superrychlosti zvládnout porovnat nabídky a koupit lístek na právě přijíždějící expres do Prahy.

Na závěr bych rád poděkoval Ef za pohoštění, Yuki za chlupy na triku a kalhotech a Emě za ochotu vylézt ve tři ráno z manželského lože, pro trochu spontánnosti.