Blázen má mnoho otázek neexistuje žádná odpověď.

Nastala chvíle, kdy mi maličkosti okolo mne otevírají dveře do mé mysli a kdy je nejvhodnější čas na to zde psát. Je to opět, ta chvíle kdy do nejmenších podrobností probírám své činy a činy lidí okolo mne. Nejvíce však přemýšlím nad sebou. Nad tím jakým jsem vlastně člověkem a co se ve mne skrývá. Co se skrývá za mými myšlenkami, mými city a vůbec proč jisté věci dělám dočista jinak než si vlastně později uvědomím že jsem chtěl. Všechno to ve mne pracuje tak strašně nepochopitelně a chvílema si myslím, že vlastně nikdy nepříjdu na to kdo jsem a co je důvodem mých rozhodnutí. Mám pocit, jako bych vlastně občas nebyl ani sám sebou, jako bych jednal jako lidé kolem mne. Stává se to ve chvílích, kdy se lidé obrátí třeba proti mne, pak jako bych chvílema začal jednat úplně stejně jako oni. Nejhorší na tom však je to, že občas mám pocit že se ke mne otočili zády, i když tomu tak není. A podobné je to například u nepochopených činů a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Občas také nechápu své city, nechápu jak mohu milovat a nenávidět zároveň, jak mohu tak neskutečně po někom toužit a přitom tak neskutečně chtít, aby se v mém životě nikdy neobjevil. Jak mohu zapomenout a přesto stále vědět. Jak mohu být tak daleko a přesto být tak blízko. To nechápu. Jak mohu tak silně vzpomínat, když vzpomínat nechci. Jak se mi na mysl mohou dostávat tak silné vzpomínky na něco, co už je vlastně tak ohromně daleko. Jak se v těchto myšlenkách může objevovat víc postav. Existují pro mne místa, která jako by ožila po mé návštěvě. Jako by si ukousla kus toho, co jsem na to místo přinesl ať už jsem tam byl sám, nebo s někým hodně blízkým. Teď, vždy, když je navštívím, jako by na mne promlouvaly. Jako by se v jejich blízkosti objevovali lidé, tak náhodile podobní lidem se kterými jsem tam byl. Jako by ve mne vyvolávaly pocity, stejné jako v době kdy jsem je navštívil. Jako by chtěly, abych znovu opět snil. Abych opět znovu, cítil jaké to bylo, abych si uvědomil jak moc důležité jsou pro mne okamžiky s lidmi, kteří jsou mi blízcí.

Tím se pomalu dostávám k myšlence, kterou doprovází také jistá otázka. Jak se vlastně stávají těmi blízkými? Je to složitý proces? Nebo je to přesně tak, jak si v tuto chvíli myslím. Je to zásluhami? Nebo jenom sympatiemi? Těžko říci. V poslední době jsem moc blízkých lidí neměl. Uvědomuji si vlastně, že blízký člověk, pro mne vždy bylo mé děvče. Ve chvíli kdy jsem takovému děvčeti propadl, pro mne přestal existovat jakýkoliv svět kolem mne, neexistoval najednou nikdo, jehož přítomnost by mne tak naplňovala. Dokázal jsem v tu chvíli, dočista zapomenout na cokoliv. Dokázal jsem být, ve světě dvou lidí, dvou duší. Mé a její. To ve mne vlastně nastavilo jistou potřebu, být někým "vlastněn", být někomu oddán. Ale to zas tak trošku popírá, to že jsem byl toužil vždy i po něčem jiném a vlastně jsem to tak i celé vedl. Ale říkám si, není to však tím, že jsem doposud nenalezl tu shodu fyzického a duševního uspokojení? Že i když jsem se cítil vlastně šťastný, tak to vlastně bylo jenom, na půl? A co když to tak vůbec nebylo a já jen hledám výmluvu pro své já, které se teď potýká s tím, že není nikým vlastněno? Nebo vlastně, třeba vůbec, topím se v záplavě svých myšlenek, které se dočista mísí jedna z druhou a v hlavě tvoří neskutečnej zmatek. Nemálo tomu přispěla i nedávná událost s K. a s K. Byly to takové dva neobvyklé zážitky, které však žádné východisko nemají. Jak K. tak i K. jsem vlastně ze svého života téměř odepsal. Přesto jsem ještě nedávno tak toužil, po jejich přítomnosti. Mám já vlastně vůbec nějaký cit? Zbyl mi ještě nějaký? To je taky občas otázkou, jestli ještě dokážu vůbec něco cítit. Jestli to vlastně není jen pouhá iluze, iluze která spustí proces jistých myšlenek a vpraví do mozku ten správný impuls, kterej semnou udělá divy. Kterej mne nastaví do režimu, někoho kdo je oddaný, vděčný a přitom vlastně tak cizí. Jsem necita?

Jak jsem byl schopen, nebo... jak vlastně ještě stále jsem schopen, takhle rychle propadnout téměř cizím lidem? Když vlastně všude a všem tvrdím, že jsem již opatrný a jen tak nepropadnu sympatiím.  Jsem jenom člověkem s prázdnými sliby? Proč si nalhávám něco, co vlastně není pravdou? Bude mi to jednou osudným? Nastane jednou chvíle, kdy mé osobní lži přerostou přes hlavu a vytvoří se z nich jedna velká lež, která mne celého pozře a ani mne samotného už nestráví? Rozplynu se v prach, jenom kvůli tomu, že jsem si lhal? Že jsem lhal lidem okolo?

Nepoznávám sám sebe, až příliš pozdě? Nezjišťuji že jsem jaký jsem vlastně ve chvíli, kdy už nejsem nikdo? Kdy už jsem jen stínem na zdi, kdy už jsem jen vzpomínkou v cizích hlavách. Nejsem vlastně nemocný? Neměl bych být, uzavřen ve svém vlastním světě? Spoután, nehybně na svém lůžku a neměl bych vést nekonečný boj s myšlenkami? Jeden by si teď řekl, že tohle je vlastně chvíle, kdy už je pozdě na to, najít se. Najít se v něčem nebo někom.

Tohle všechno se děje ve chvíli, kdy sedím nad kávou. Kdy mi neustále v notifikačních bublinách přicházejí zprávy někoho, kdo je vlastně úplně cizí, kdy mi zde hraje Einaudi, kdy chci být vlastně uplně jinde a přitom nikde.

Jsem zmatený, jsem zmatený sám sebou, jsem zmatený z Tebe, z Vás.

Zkuste někdo na mne zavolat ty bídné duše v bílých pláštích se svěrací kazajkou po ruce a já Vás až skonám budu strašiti v každé Vaši chvíli, kterou budou oplývat maličkosti. Takže, furt.