Ti dva koukali společně na své odrazy v okně jedoucího vlaku, oba si mysleli, že ten druhý o tom neví. Zástěrkou bylo pozorování ubíhající krajiny, kterou definovaly barvy podzimu. Oba dva si ale nevšimli ani jednoho z těch stovek odstínů. Hleděli oba na odrazy a v hloubi duše doufali. On neustále myslel, na ty její krásné oči. Na ten její ctižádostivý pohled. A přitom neustále vzpomínal na to, co se dělo v jejich bytě...
... v tom bytě s velkými okny, v bytě do kterého vedly dveře z pavlače, skrz které táhlo. Člověk si toho nevšiml, dokud neležel vyčerpaný a opocený na zemi. Na tom koberci, který byl strašně chlupatý. Protože když jej spolu vybírali, musel splňovat nastavená kritéria příjemnosti doteku. A tak výběru věnovali dlouhé hodiny. Dlouhé hodiny ochmatávání nejenom koberců. Bylo pro ně totiž důležité, mít se kam svalit, když na to dojde. A když na to došlo, právě v tu chvíli totiž jedině oba poznali, jak si zima a lehký vánek vždy najde cestu, ke své oběti. V tu chvíli to ale bylo vždycky příjemné a ani jednomu z nich to nevadilo....
... dělo se to tak dlouhé hodiny, vždycky ve stejnou chvíli. Opět jeli tím stejným vlakem a opět věděli kde oba dva vystoupí. Opět věděli že se z nich stane pletenec vášně. Že budou zvrhlí a že si to pokaždé rozdají na tom koberci. Nemohli s tím přestat. Byli totiž zaseklí ve světě, kde neexistuje čas a ani nikdo jiný. A i přesto, že neměli nic než jenom jeden druhého, sex, koberec přijemný na omak a občas nějaký chlast, měli vše. Jednoho dne na to ale zapomněli. Ta bublina praskla a všechno se najednou začalo rozpadat. Jakoby to byla iluze. Iluze, která skončila, ale ještě dlouho ji něco bude připomínat. A tak teď každý z nich sedí na opačné straně planety a nikdo nemá nic.
0 comments:
Okomentovat