Deset deka Moody myšlenek 15

Když se začala blížit druhá polovina listopadu nadešel ten správný čas na to opět vyrazit někam na cesty. Alespoň na chvíli, vyčistit si hlavu. A taky hlavně tedy, protože veškeré mé projekty dospěly do fáze - udělal si maximum, teď už je to na osudu. Rozhodl jsem se po několika měsících navštívit svého kamaráda Garyho, který žije kousek od Znojma. Vyrazil jsem tedy rovnou za ním. On říká, že mám u něj dveře vždy otevřené a opravdu mám. Jak už to tak bývá, tak jsem měl den před odjezdem cestovní horečku a pořádnou. Musel jsem vypít několik piv abych se vůbec vzpamatoval. Šel jsem spát pozdě a vůbec se mi nechtělo nikam jet. Jak říká Gary chtěl jsem jít cestou nejmenšího odporu. Ráno jsem se vzbudil na čas a bylo mi opravdu zle, nepřisuzuji to té pivní smršti, protože jich nakonec nebylo dost na to abych se druhý den cítil takhle špatně. A tak jsem to přisoudil mé cestovní horečce a stresu z cesty. Celé ráno jsem vymýšlel alternativní způsoby dopravy, až jsem nakonec stejně skončil u cesty.

Vyrážel jsem až po desáté hodině, což bylo oproti původnímu plánu celkem pozdě. Přesně o dvě hodiny a sedmnáct minut. Šel jsem stopovat na své obvyklé místo, pěkně na konec města na zastávku směrem do Ostravy. Řekl jsem si že budu stopovat maximálně 45 minut a poté pojedu vlakem třeba do Olomouce. Nakonec se ale vydařilo a já jsem do deseti minut jel v autě do Ostravy. Vzal mne nějaký chlápek, co dělal programátora a zrovna si do Ostravy jel pro nějaký náhradní díl do jeho rozbitého auta. Jel sice jenom na začátek Ostravy, ale to mi vůbec nevadilo. Protože jakmile jsem nastoupil, stres ze mne okamžitě spadl a byl jsem zpět ve svým živlu. Ostravou jsem projel MHDčkem, dokonce jsem si koupil i lístek, což moc často nedělám. Ale občas mám prostě pocit, že bych měl a tak to i udělám. Na Místecké jsem zaujal své obvyklé místo a opět jsem do deseti minut jel v autě. Zastavila mi dodávka a v ní chlápek, co rozvážel cukrovinky. Což se hodilo, protože se semnou podělil o nějaký trubičky.

Byly sice hrozně sladký, ale na snídani stačily. Původně jsem se s ním chtěl svízt do Frýdku - Místku, ale nakonec jsem s ním jel vlastně až do Kroměříže. Celou cestu mi vyprávěl o svých dcerách, které jsou stejně dobrodružné jako já. Říkal jsem si, kéž bych je mohl poznat. Protože přesně někoho takového bych ve svým životě potřeboval. Díky jeho dcerám jsem  tušil proč mi vlastně asi zastavil. V Kroměříži jsme byli někdy po obědě, vysadil mne na začátku města, tam kde mne jednou vyhodil chlápek, když jsem jel z Prahy. Náhodička. Do města je odsud nedaleko a tak jsem se tam pěšmo vydal. Tentokrát jsem si dal za úkol, že si Kroměříž prohlédnu. Minule jsem to nestihl. Kroměříž je krásné město a opravdu fotogenické. Bohužel však pro mne podzim už je v takové fázi, kdy už je toho barevného listí poskrovnu. Ale i přesto se mi podařilo udělat pár hezkých fotek s medvídkem. Pózoval jak nejlíp mohl. Když už jsem se všech těch krás nabažil, tak jsem vyrazil na výpadovku za město.

Hitchwiki mi jasně poradila kam jít a já jsem se těch rad řídil. Stopoval jsem asi dvacet minut, než mi zastavily dvě opravdu hezký holky. Dvě vojandy. Jedna z blonďatejma vlasama podbarvenejma takovou barvou, jako měla Rusalka. Opravdu hezká. Dobře se mi s nimi povídalo a celou cestu do Brna jsme si měli co říct. Mám rád, když si stopnu mladý lidi, se kterými mám společnou řeč. Když jsme se dostali do Brna, uvízli jsme trošku v zácpě. Ale byl jsem v Brně a věděl že už mám za sebou tu stopařskou část trasy. Byl jsem v pohodě. Za vodou, jak se říká. A ani to nakonec nebolelo. Za Garym jsem se pak vydal už vlakem, protože do té jeho dědinky se dostat stopem, to by snad byl nadlidský úkol. Zvuk otevřeného piva a pohodlí na gauči jsem okusil někdy po šesté. Ideální. S Garym jsme strávili večer tak, že jsem se dozvěděl co všechno se stalo a že toho byla opravdu hromada. Jeho děti, Eliot ani Gabriel zde nebyli. A to jsem jim vezl černýho petra, ať maj nějakou novou "hračku".

Celý víkend jsme s Garym vlastně jenom vykládali a popíjeli pivo. Připravil pro mne i výborný oběd, kterého jsem se nemohl nabažit. V sobotu jsme zvládli i procházku lesem za podzimního sluníčka. Ve Višňové jsme si dali pár piv a vyrazili jsme zpět ke krbu. V Neděli jsme se před polednem rozloučili, neboť jsem se měl vydat do Prahy. Gary mne zavezl do Ivančic, odkud jsem se vydal vlakem do Brna. Chtěl jsem vyskočit v Troubsku, ale bohužel tam vlak nestavěl. A stejně pršelo, dost na to aby se mi stopem jet nechtělo. Někde uvnitř jsem tušil, že pojedu do Prahy vlakem. Což mi sice udělalo čáru přes rozpočet, ale to jsem si vykompenzoval tím, že jsem se poprvé svezl Railjetem. A povím Vám, svezení to bylo příjemné. Akorát bych něco vytknul. Chyběla mi wifi a jedna zásuvka na dvojsedačku mi příjde málo. (v LE jsou třeba dvě).

V Praze jsem se potkal s Okšajem, což samozřejmě vyústilo v nezřizené toulání se po barech. Nevím už ani kolik jsme jich zvládli, každopádně v paměti mi utkvěla ruská diskotéka na Proseku a taky to co se stalo po tom co jsme ji opustili. Jaksi jsme si s Okšajem dali přes držku. Ani nevím co nás to popadlo, každopádně naše výměna názorů skončila tak, že jsem neměl kde spát. A tak jsem se ještě více zlil a spal venku. Popravdě jsem se ráno dosti divil, když mne budili městskáči, že jakože cože? Ta bába byla arogantní jak sviň a já měl hroznou kocovinu. Bylo celkem vtipné, když se ptali proč spím u magistrátu, odpovědí jim byla úřední adresa v občance. To byl důvod mého smíchu, hned po ránu. Protože jsem byl vlastně doma. Haha. A to bylo za ten den asi naposledy. Zbytek dne jsem prozvracel na různých místech Prahy. Nakonec jsem ještě dohnal spánkový deficit v Kolovratech v nějakým parčíku. Tam na mne nikdo policajty nevolal, kvůli tomu že spím venku.

V průběhu odpoledne jsem se dokopal k tomu abych se Okšajovi omluvil a on díky že on už tohle měl na mysli od rána. Což bylo fajn. Myslím že naše kamarádství tím akorát dostalo další společnou věc. Píchali jsme stejnou ženskou a teď jsme se i porvali. Co bude dál? Směju se. Díky tomuhe jsem nevěděl jak to ten den bude a tak jsem se ještě chvíli toulal Prahou. Nesnáším to tam, když cestuju s velkým batohem. Připadám si děsně. A hlavně měl jsem mastný vlasy a totálně roztrhanou bundu, díky té rvačce. Důvod proč jsem jel do Čech byla ale jedna holka z Ústí, se kterou jsem si posledních pár týdnů psal. Slíbil jsem že se zastavím, že se uvidíme. Uznávám, byla trošku chyba tam je v tom pokocovinovém stavu. A vůbec utrácet ty těžký prachy za vlak do Ústí a zpět. Stejně jsem tam totiž byl jenom chvíli. Na druhou stranu, jsem si uvědomil mnoho věcí. Že nechci být někdo průměrný. A taky to, že důvod toho co dělám a jak žiju, tkví ve výjimečnosti a spokojenosti. Nejdu s davem. A to vše se mi vybavilo, když jsme se bavili o tom co by někdy mohlo být. A já jsem si uvědomil, že to je přeci přesně to co já nechci. Být králíkem v králíkárně a čekat na to až mne někdo sežere. A i když předstírá zájem, být také na cestách, zdá se mi že je to stejný přístup jako měla J.2.0 A to už si znova neříznu. Stojí to mnoho sil a končí to zklamáním. A co je nepřítelem mého života? Neúspěch a bolest. V minulosti jsem jej sice trpěl, dnes jej ale odmítám.

Výsledek: Friendzone.  

Konec projektu s mou knížkou se blíží ke konci a já když vidím to počítadlo a tu snahu za tím, tak nevím co si mám myslet. Snad jenom že cíl byl nastaven příliš vysoko? Nebo? Každopádně mne serou ty lidi okolo, co nejsou schopni odepsat ani na zprávu, kterou dostanou. Prostě to ignorují. Chtěl bych svět, ve kterým by lidi měli aspoň trošku slušného vychování. Ale o tom se zmíním asi až po bitvě.