Deset deka Moody myšlenek 14

Dlouho jsem nenapsal ani řádek. Docela mne to děsí, protože je to způsob jak ze sebe dostat to co se uvnitř nashromáždilo za několik dní, týdnů a teď by se dalo říct i za několik měsíců. Soustředil jsem se na něco uplně jiného a tím je moje knížka. I když si posledních pár dní připouštím, že to nedopadne dobře, tak stále někde uvnitř věřím že jsem udělal a taky dělám všechno pro to abych to zvrátil. Mám pocit, jako bych si svůj cíl nastavil až příliš vysoko, na druhou stranu jsem ale přsvědčen že je daleko lepší mířit na měsíc a trefit orla, než mířit na orla a trefit skálu. Vůbec netuším ale jak se k tomu postavím, když to nedopadne. Ale pravděpodobně asi tak jako ke všem svým neúspěchům. Půjdu dále.

Poslední dobou se opět vyžívám v samotě. Nějak mi je lépe, když kolem sebe necítím něco, co cítit nechci. Uzavřel jsem se do svého světa, ve kterém si vládnu a ve kterém si mohu dělat co chci, aniž by mi do toho někdo kecal. Tak jak to mám rád. Stejně se však našel, kdo tohle chce jakoby sdílet. Vždycky se v mém životě objeví někdo, kdo se chce za každou cenu stát jeho součástí. A já, já najednou změknu a vím, že jednou polevím a toho člověka k sobě pustím. A dělám to tak dokola. Trvá to už několik let, kdy se mi v život střídají jistá období. Všechna jsou obdobná a mění neustále dokola. Jako začarovaný kruh. Nechtěl jsem si to připustit ale teď už to vidím. Jak jsem chvíli šťastný díky někomu, jak jsem chvíli šťastný že jsem šťastný, jak jsem chvíli šťastný že jsem, jak jsem. Chvíli.

Stále víc a víc začínám věřit na to, že se děje to co člověk opravdu moc chce a to co si chce představit, ale zároveň jsou ty věci reálné a realizovatelné právě v jeho životě. Vždycky si na tohle vzpomenu v souvislosti s mým cestováním, v souvislosti s tím jak probíhalo a co se kolem mne dělo za dobré věci. Jak moc jsem pokaždé myslel na to, aby se staly. Aby to bylo takové, jaké to nakonec bylo. Přesto se však vždycky zarazím nad tím, jak to dopadlo s lidmi, od kterých jsem opravdu chtěl něco výjimečného, ale nakonec z toho vznikla čistá nenávist. Snažím se nad tímhle vždycky zamyslet, snažím se nad tím kouzlem, které se děje a nakonec takhle skončí jenom zamyslet a vždycky si akorát vzpomenu na to jak velká nenávist ve mne pak vzniká. Je to smutné. I když ty lidi mám obvykle ještě dlouhou dobu moc rád a nejraději bych s nimi kouzlil znovu, nenávist je silnější. Je tak silná až se mi pokaždé svírá žaludek a chci zvracet. A tohle vždycky ukončí až čas a nebo někdo jiný. A nenávist se propadne do země. Stejně jako všechno co za mnou bylo a zůstalo. Nezůstane po mne ani ň.