Bláznivé individuum, mrtvolka a hromada zpoždění.

Začalo to poklidně, najezený, napitý a vcelku odpočatý jsem postával v zimě na zastávce a očekával blížící se tramvaj, která mne o chvíli později měla vyhodit na metro. Pomalu ale jistě jsem se doplahočil až na nádraží, kde jsem v Bille ještě ukořistil skromnou svačinu do práce a mohlo to začít. Začínal jsem na R 877 a tak jsem nijak nespěchal. Vozík byl připravenej už před Libní a já se chystal vyjít až za Kolínem. Ještě před tím než jsem vyletěl z hnízda, za mnou došel jakýsi cápek a koupil si housku. Fajn, píši si. Za Kolínem jsem vyletěl a do Přelouče jsem měl hotovo. Nic moc tedy, každopádně na Brňáka vcelku (nad)průměr. Omrknul jsem jednu zrzku, která stále jezdí tímto vlakem z Pardubic do Chocně a vrátil jsem se pomalu do kupé. Tam jsem zjistil věc nemilou, nechal jsem doma knížku, která mne měla až do Brna zabavit. Tak jsem si trošku zanadával a přemejšlel co budu dělat. Volal jsem chvíli s Anyfkou, koukal jsem z okna a nakonec jsem začal i svačit. Udělal jsem si kafíčko, otevřel makovec a udělal žaludku dobře. Pomaličku jsme dojížděli do Chocně asi s pětiminutovým zpožděním a já se pomalu loučil se zrzkou, která hleděla do mého kupé. Tak jako vždy, nic víc nic míň. Do Třebový to uběhlo vcelku rychle, došlo na změnu vlakových čet a na vlak mi naskočila sympatická vlakvedoucí. Pozdravili jsme se v uličce při druhé obchůzce, nabídl jsem kafíčko nebo něco k zakousnutí ale někdo mne předběhl. :) Takdle jsme si to pohodově šinuli zasněženou krajinkou k Brnu, když to začalo. Nastoupil do vlaku jakýsi podivín tmavší pleti a začal se mi soukat do kupé. Optal jsem se jej jestli má přání a on odvětil: "Co stojí pivo?" na což mu odpovídám: "35 kozel a 48 tadykdle Plzeň" byl jsem odbyt s tím že to je drahé, zda li poskytnu slevu. Neposkytnu. Poté mu trošku přeplo a začal vyhlašovat že je Leonardo Da Vinci a že já jsem někdo z hradního dvora. Během chvíle dorazila vlakvedoucí na revizi a dožadovala se toho individua k předložení jízdenky. Jízdenku nemá, neboť je to průvodce. (dozvíte se později) Vlakvedoucí odešla s tím, že individuum vystupuje v další stanici. Během chvíle stavíme ve Skalici nad Svitavou a já hledím jestli individuum opravdu vystupuje. Nevystupuje. Zamykám kupé a beru spravedlnost do svých rukou. Nacházím jej o jeden vůz dál, kde stojí u otevřených dveří. Vyzval jsem ho k opuštění vlaku, tak jak přikázala vlakvedoucí. Odmítl s tím že má jízdenku. Chtěl jsem ji samozřejmě vidět, na což vytáhl jakýsi počmáraný papírek o kterým tvrdil že to je jízdenka. Během chvíle chtě nechtě vystupoval. S poklidem odcházel k výpravní budově a já si užíval pocitu dobře odvedené práce. Jenže během chvíle se stalo nečekané. Chlápek se rozhodl měřit síly s přijíždějícím panťákem. No málem mi před očima skočil pod vlak. Můj řev a řev vlakvedoucí ale vytvořil jakousi pomyslnou bariéru za kterou ten chlápek nemohl a to mu nejspíše zachránilo život. I když, bůhví jestli nějaký život vlastně vůbec má. Posléze se z něj stal blázen jak vyšitý a začal všem v okolí nadávat. Terčem jeho útoku se stala i vlakvedoucí, na kterou vyřvával: " Ty píčo, pamatuj! Já jsem průvodce čarodějnic! Ty jsi průvodce vlaku, a já čarodějnic. Chápeš ty píčo?! Se podívej na www. čarodějnice.cz tam to je ! Chapeš?" vykřikoval 5 cm od jejího nosu. Tohodle představení jsem nebyl ušetřen ani já, naštěstí jsem to ale unesl a chlápek neskončil s mou pěstí na nose. O chvíli později vyjíždíme s 20 minutovým zpožděním směr Brno. Já v obavách, že nás předjede EC 79 na který v Brně musím přeskočit abych se dostal do Břeclavi včas. A vlakvedoucí v obavách že jí ujede spoj domů. Dozvídám se že před námi na trati došlo ke srážce s osobou a že stále probíhá vyšetřování a že nás to zřejmě ještě zpozdí. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost a usadil se ve svém kupé. Když v tom jsme začli prudce brzdit a já v domnění že se podívám na návěstidlo vykoukl z okna až jsem nakonec hleděl tváří v tvář mrtvole, která ležela mezi kolejema. Znetvořená silueta v zakrváceném sněhu. Tvář bila celá rudá, ruce ležely pečlivě složeny podél těla ale nebyli již jeho součástí. Z bílého svetru byl tmavě rudý roztrhaný hadr a z nohou visející cancoury. V tu chvíli padal jsem zpět na sedačku a měl jsem co dělat abych se nepoblil. Mimochodem děkuji ajznboňákům co stáli u tohoto díla, že v tu chvíli mi jej zrovna pečlivě osvítili světlem z čelovek. Mrazí mi po zádech až do teď. Chtěl jsem si otevřít pivo a zahnat ten pohled na bezvládně ležící tělo ale nějak jsem nemohl nic. Seděl jsem ještě asi patnáct minut, než jsem se díky Anyfce na telefonu dal dokupy. Do Brna jsme dorazili asi s dvacetiminutovým zpožděním a já měl co dělat abych stihl EC 79. Tou jsem už vcelku v poklidu dojel do Břeclavi, kde jsem společně s kolegou počkal na EN 476, který dnes měl z Maďarska nějakých 35 minut zpoždění. Do Prahy jsme vykouzlili necelou hodinu a tímto můj den v práci končí. Po práci jsem se ještě asi hodinu bavil s kolegy o nově zavedeném systému odměňování a zjistil jsem, že asi 95% se to nelíbí a uvažují o jiné práci. Kdežto zbylých 5% protekčních zmrdů si nestěžuje, neboť jejich trasy jim vynáší a tak se jim téměř nestane že by jeli za nějakou almužnu.