Neustále se potýkám s jedním velkým problémem. Tím je má důvěřivost, nebo spíše nedůvěřivost. V životě jsem už tolikrát narazil a základním problémem vždy bylo to, že jsem někomu důvěřoval. Dnes to není o nic jiné, já prožívám pěkné chvíle a slýchávám pěkná slova ale to vše ve stínu něčeho co se již událo. Tíží mně stále události, které byly, které se staly a které byť jsem to nepřiznal mi hrozně ublížily. Teď stačí jen málo k tomu, abych se k tomu všemu vrátil zpátky a abych se cítil uplně stejně tak jako před pár měsíci. A vlastně je to jenom kapička, která stačí. Teď ležím na stejném místě jako předtím, píši na stejném stroji jako předtím a mám pocit, že jsem ve stejný situaci. Nejraději bych se rozplynul v páru a zcela se vypařil. Nebo, alespoň ten pocit by takdle mohl dopadnout. Zatím to však nejde, něco mi říká že... ta minulost je jakýmsi klíčem k tomu, abych konečně poznal komu a co věřit. Ale věřte mi nebo ne, chtěl bych se toho všeho zbavit a podívat se do jejích očí a vidět v nich jen čistotu, chtěl bych s jejím každým slovem cítit, že to vše myslí dočista vážně. A né se takdle topit v tom co bylo a to jen díky tomu, že mám pocit že se to opakuje. I když možná né tak drasticky. Ale pohled mám na to stejný a vlastně bojím se uplně stejně.
A buď jsem už blázen a paranoid, nebo je svět takový jaký jej vidíme.
0 comments:
Okomentovat