Šedivý a přesto barevný den.

Společně jsme se po několika dlouhých týdnech setkali, já jsem byl pln radosti a ty jsi sršela radostí z našeho setkání. Byli jsme konečně spolu. Kolem nás foukal studený podzimní vítr, barvy podzimu prostupovaly každým centimetrem našeho okolí. Vzduch voněl podzimem. A v mé hlavě neexistovalo téměř nic co by značilo podzimní depresi. Bylo to krásné shledání, hřejivé objetí a sladký polibek na tvé sladké rty byl to co jsem v tu chvíli potřeboval. Společně jsme ruku v ruce šli jednou z pražských ulic. Za námi jezdily tramvaje, kolem nás procházeli pochmurně tvářící se lidé. My jsme však štěstím bez sebe, šli naším živoucím snem. Krok za krokem jsme se blížili mému novému obydlí. Místu, které najednou našich pár stovek kilometrů změnilo na pár desítek, možná ani to ne. Pomalu jsem se těšil na tu chvíli, kdy společně otevřeme dveře a obou nám spadne kámen ze srdce. Že z nás opadne ten pocit, ten pocit strachu z dalšího loučení v sousedství mašinek. Ten pocit strachu z dalšího smutného loučení z okénka jedoucího vlaku. Stačilo k tomu tak málo, pár otočení klíčem, pár schodů pár chvil napětí. Bylo tomu tak.. Stáli jsme uprostřed prázdné místnosti, která se najednou začala naplňovat barvami. Ale tyto barvy zde nebyly. Viděli jsme je jenom my dva, jenom v našem světě. Najednou šedivobílá zeď byla barevná, najednou místnost bez okna byla prosvícena podzimním sluncem. Oba jsme cítili teplo, které mezi námi vznikalo. Hleděl jsem do tvých nádherných očí, ztrácel jsem pomalu vědomí. Bylo to překrásné. Musel jsem tě políbit, neboť bych jinak upadl. Musel jsem se tě dotknout. Musel jsem tě pohladit po vlasech. Musel jsem cítit její vůni. Musel jsem se dotknout tvého žhavého těla. Hořela si, jako by v tobě oheň plápolal. Cítil jsem touhu ten oheň uhasit......

V těchto šedivých dnech, je třeba vzpomínat na tyto dny barevné, na tyto dny plné krásy, na toho šťastného Moodyho, který byl tak tuze rád, že vůbec je.