Venku je čím dál víc šedivo, déšť zdobí naše dny čím dál tím více a s tím vším přichází i to mé podivné období radikálních změn, depresí a možná i lásek. Možná bych mohl začít tou malou změnou. Je sice pravdou že proběhla už téměř měsíc zpět, ale já se o ní ještě moc nezmínil. Tak nějak jsem neustál tu každodenní noční můru, která spočívala v tom utrápeném pohledu na sebe samotného do zrcadla po čtyř hodinách spánku. Nezvládl jsem ten výsměch v podobě čísla na výplatní pásce. Nezvládl jsem téměř nic. Asi jsem v dnešní společnosti téměř nepoužitelnej člověk. Asi. S tím že jsem odešel a že jsem odešel doslova rebelsky začalo další již mne dobře známé období hledání smyslu toho všeho, hledání smyslu mého života. Řekl jsem si, že tohle jen tak sám nezvládnu, že by to mohlo mít docela katastrofální následky. Bloudil jsem opět ve vodách známých, měl nahozenou udičku, měl připravena hezká slova. Rybička se chytila, ale já ji nechtěl sníst, chtěl jsem ji dát to co hledá. Bylo to docela hezký, až do chvíle kdy jsem neustál jistá fakta. Jistým způsobem jsem zcela zabarikádoval cestu do nitra mé duše a její snaha byla marná. Chtěl jsem, ale něco ve mne ji tam nechtělo pustit. Přesto jsem chtěl zůstat a užívat si stejně tak jako si užívala ona. Byli jsme takoví ti kamarádi,, takovej ten druh přátelství mezi ženou a mužem, kdy sex není lásky čin. A zkuste mi někdo vyvrátit možnost něčeho takového. A jo jsem naivní. Možná víc než se zdá.
Tohle všechno skončilo ze dne na den. Stačilo k tomu asi málo a nebo možná hodně. Na tom už teď asi nesejde, ale teď tady sedím a je mi z toho všeho tak nějak nedobře. Za oknem kapky vody tančí píseň deště, hrají mi tady Highwayman a já přemýšlím jakou cestou bych se měl vydat dál. Kam by měly mé další kroky mířit? Byl jsem teď necelej tejden ve svém rodném kraji, zkoušel jsem na to všechno tak nějak zapomenout, ale zjistil jsem že moc tamního kraje spočívá úplně v něčem jiném než v utišení mého trápení, ba naopak to místo mne tak nějak táhlo do dob minulých, do dob kdy jsem se plácal jako kapr na suchu. Do dob, kdy jsem byl zcela sám, napospas tomu všemu okolo - tedy, až na chvíle s L. a nebo s N. (ano, odteď už nikoho nejmenuji přímo - bohužel, jste svině, všichni, do jednoho - né kecám, všichni ne). Na druhou stranu, zažil jsem tam nejednu hezkou chvíli s pár přáteli, kteří mi dělali společnost. (Divíte se že mám přátele? Já také.) Přemýšlím nad tím, kdy vlastně opět nastane ta chvíle, ta rovnováha v mé mysli, kdy se vše zlé rovná tomu dobrému a naopak. Ta chvíle, kdy je mi tak nějak neutrálně a dokáži se ovládat. Jak pocitově, tak i své chování, které asi teď není také úplně nejlepší. A nebo, já vlastně ani sám nevím. Myslíte, že už jsem blázen? A nebo jsem to stále jenom Já a Já....?
0 comments:
Okomentovat