Krátký výlet do mého snění

Nemohu si pomoci, posledních pár osamělých dní smýšlím o existenci někoho jako jsem já. O samotářské potulné duši, která se v dnešním světě ztrácí stejně jako já. O tom jak se toulá po ulicích se sluchátky na uších. O tom jak s každým tónem vnímá krásu a dokonalost jejího hudebního výběru. Jak přitom hledí na lidi kolem sebe a smýšlí o tom jak se asi cítí, jací jsou. O tom jak vnímá krásu liduprázdné ulice, jak vnímá tu výjimečnost takových míst. Jak se toulá podzimním parkem, nechává se unést jeho vůní, šuměním listí. Jak hledí skrz fotoaparát na svět, který najednou zcela zastaví a zhmotní jej na fotografii. Určitě také sedává doma sama nad kávou, užívá si její svůdné vůně. Nebo jak si s chutí vychutnává čaj, knížku, jídlo.. cokoliv, co v nás zanechává víc než požitek. Dokonce i vidím, jak sama v kuchyni experimentuje a zdokonaluje svůj kuchařský um. Zkouší vše však sama a přitom sní, jak by tohle všechno mohla dělat s někým podobným. Taková duše taky určitě před spaním sní o tom překrásném pocitu, jež člověk má, když s někým usíná. Ráno určitě ještě se zavřenýma očima, po hmatu hledá tu duši, která vedle ní byla celou snivou noc. Nikdo tam však není. Ani náznak toho, že tam někdo byl. Po ránu na ní tedy, přicházejí nedobré strádající myšlenky. V mých snech a představách spolu trávíme dlouhé hodiny našich oblíbených činností. Procházíme se po tajuplných ulicích Prahy, cestujeme spolu za poznáním. Občas se po nocích touláme a žijeme noční život. Bavíme se. Zcela v těch chvílích zapomínáme na strasti, na špatné myšlenky. Na všechno. Chci jen tak spolu sedět v parku, hledět na to jak život plyne. Čerpat síly v temném zákoutí, s výhledem na střechy pražských domů. I takové jsou mé fantazie... a možná jsou mnohem hlubší....