Dvacet minut před začátkem jsem se vydal z domu. Po několika desítkách metrů do kopce zjišťuji že jsem doma nechal peněženku - a to je špatné. Nic bych sice neutratil - a to je dobré. Ale náhodou mne někde někdo zastaví, či se v metru budu muset prokázat a nebo cokoliv - nikdy nevíte. Peněženku jsem pobral a rychle jsem zamířil do Copy General kde jsem si chtěl vytisknout pozvánku. Komplikace, komplikace. Tisknu ji nějak podivně, jednou, dvakrát, třikrát. Cyklojízda začíná za pět minut. Jsem nejméně 8 minut cesty od ní. Nasedám na kolo, lidi nelidi, auta neauta, riskuji. Řekl jsem si, že se k nim přidám u Apolináře. Ale nikdo tam nebyl, tak asi možná už odjeli. Ale! Ale co když ještě vlastně ani nevyjeli? Risk je zisk. Letím pěkně z kopce k Faustově domu. Tadá! Celé osazenstvo je ještě stále zde.
Od Holandského ambasadora dostávám tištěnou barevnou pozvánku - Takže jsem riskoval zbytečně. Ale nevadí, nakonec ještě čekáme dalších asi patnáct minut než dorazí poslední účastníci. Souhlasím oproti jiným velkoakcím v Praze tahle byla spíše skromná, co se týče počtu zúčastněných. Ale to se mi líbilo. Během chvíle jsme se vydali všichni společně k Lucemburské ambasádě. Kde jsme všichni obdrželi první razítko!
Před ambasádou jej rozdávaly dvě děvčata, která zároveň nabízela občerstvení a upomínkové předměty z Lucemburska. Já jsem se potěšil odznáčkem a brožurkou o Lucembursku. Než byli všichni orazítkování a než jsme se rozhodli vydat se k dalšímu checkpointu uběhlo pěkných patnáct minut. Mezitím to však někteří nevydrželi a vyrazili na vlastní pěst dále. Což vlatně dle mého popírá podstatu cyklojízdy, ale to je jejich boj. Já poslušně čekal na ostatní. Bylo zde široké spektrum lidí, od malejch francouzsky hovořících špuntů až po české důchodce. Cítil jsem se docela fajn. Mezi lidma různých národností. Všichni jsme najednou měli jeden cíl - bavit se a užít si tuto cyklojízdu. Další zastávkou bylo Belgické velvyslanectví, tam toho nakonec moc nenabídli ale pití jsem si vzal, jinak bych asi pošel.
Pak už před námi byla poslední a tím i cílová zastávka. Všichni jsme vyrazili po nábřeží v dlouhé nudli jedoucích cykloušů. Bylo to super, najednou jsem se na tý silnici necítil tak ohrožený, jako když tam člověk mezi auty kličkuje sám. Po cestě jsem si povídal s jedním holanďanem, který byl trošku smutný z toho jak málo lidí jede. Náš rozhovor přerušil jeden z účastníků, který prostě zaujal na první pohled. Tedy, vlastně né on ale jeho pejsek na vozíku za ním. :)
Před Holandskou ambasádou se poté setkalo tolik kol, že si její obyvatelé určitě připadali na chvíli jako doma v Holandsku. Dostal jsem poslední razítko a byl jsem vpuštěn na malou párty, která byla na její zahradě. Dostal jsem točeného Heinekena a byl jsem zavalen hromadou sýrů a všelijakého občerstvení. Bylo to super. Nemohl jsem se těch sýrů nabažit. A vůbec, největší výhrou bylo znovushledání s luxusníma medovejma sušenkama, které jsem kdysi v Holandsku nemohl dát z ruky! Dal jsem si tam ještě dvě piva a nakonec jsem si vysoutěžil vstupenku na World Press Photo 2013, disciplínou bylo házení míčem na kofrballový koš. Čímž se rozšíli i mé obzory o tomto sportu, neboť jsem o něm do této chvíle nevěděl.
Bylo to úžasné cykloodpoledne, které jsem nakonec zakončil doma pěkně v teple nad ovocným čajem, při poslechu jazzu a při pojídání zbytku švestkových knedlíků. Nakonec, jsem vlastně strašně rád že jsem se překonal a i přes to že zde není nikdo kdo by se na takové akce semnou vydával, jsem jel. Další takové akce! :)
0 comments:
Okomentovat