Transformace míst a lidí

Včerejší očekávaná shoda náhod, se stala skutečností a mne díky zpoždění klienta byl prodloužen pobyt ve zdejších krajích o dalších 24. hodin. Musel jsem obratně po telefonu zrušit rezervaci a připravit se na další den v rodném městě. Napsal jsem svému zdejšímu kamarádovi, zda li bychom si nedali někde pár sklenic zlatavého moku. Obeznámil mne s tím, že je u své slečny a že jestli by eventuelně mohla jít taky. Jeho slečna byla mou kamarádkou také, do jisté doby. Trošku jsme se nepohodli a od té doby jsme se nevídali. Ale, teď mi to vcelku nevadilo. Nějak jsem se přes to už za ta léta přenesl a byl jsem ochoten její společnost snést. Co mi také zbývalo, když jsem chtěl někam na chvíli vyrazit. Neměl jsem sice moc peněz, ale vzhledem k tomu že jsem dostal za svou práci trošku více než jsem očekával. Tak jsem si pár kaček na zábavu zde vyčlenil. Sešli jsme se nedaleko mé oblíbené hospody, ve které jsem býval štamgastem. Moje milovaná Oáza. Bejvala zde velmi milá obsluha, přijemní vlastníci. Bylo to tady fajn a na úrovni. Pro mne to bylo takové místo, pátečních útěků k pivu, místo na kterém proudily myšlenky, místo na kterém jsem občas pracoval. Sedával jsem tam s notebookem a užíval si svého čaje a nebo piva. Tyhle doby jsou již pryč, jsem tam vlastně cizákem, obluha je dávno pryč, ochota se zcela vypařila a místo dostalo takový úplně jiný nádech. Byl jsem trošku smutný, ale mlčky jsem si ve společnosti svých bývalých místních přátel vychutnával pivo z nedalekého minipivovaru. Všechno bylo takové jiné, ale nezbývalo nic jiného než li se smířit s tím že to tak prostě je. V ten večer jsem se ještě shledal se svým bejvalým sousedem, dvě cigarety však utekly a tak jsem možná ani nestihl nabýt podobného dojmu. Den na to, jsem se vydal spolu s mámou do ulic města. Především jsem chtěl podívat se na internet a opsat číslo jízdenky a místa, kterou jsem včera tak provizorně nakoupil přes kamarádův telefon a hospodskou wifi. Po cestě jsem se však shledal i s pár lidmi s minulosti. První z nich byla bývalá spolužačka Eliška. Nosánek nahoře. Tuna makeupu a její debata s náhodně procházející známou o tom, že má nové boty. Nepoznala mne. Já ji však dokonale. Na pozdrav nereagovala. Řekl jsem si, že už vlastně asi nevzpomíná, na to co jsme spolu všechno prožili a že jako kamarádku jsem ji měl rád. Dalším takovým shledáním bylo potkání dvou dalších lidí v obchodě. Také mne nepoznali. Ani názkak známosti. Nic. Tentokrát jsem již nezdravil, abych se vyhnul tomu trapnému pocitu kdy někoho pozdravíte a on Vám neodpoví. Lidé se mění, místa se mění. Těžko však říci, jak je tomu zde. Jestli k horšímu a nebo lepšímu. Jedno je však jasné, tohle místo se rozhodně v některých věcech nezměnilo. Lide jsou zde, takoví jiní. Jiní než jaké teď znám ze svého pražského života. Jiní, než jaké jsem za poslední dobu poznal. Takoví, prázdní. Na první pohled, trošku burani - ale tohle možná říkám jen proto, že vím že jsou mistně příslušní. Každopádně, s každým dnem stráveným zde jsem vlastně tuze rád za život v Praze. Za lidi, které tam znám i neznám. Za to, že jsem úspěšně utekl a nemusel jsem se zde srabácky vracet a vymýšlet si kvůli tomu výmluvy, tak abych obhájil své fatální selhání. Stejně tak, jako to udělal jeden utečenec, který to absolutně nezvládl a k tomuto činu se uchýlil. Čímž v mých očích, klesl.