Očekávám že tohle téma zde již bylo, ale mne se nedávno tak jasně vybavilo, že jsem o něm musel napsat ještě jednou. S odstupem času. Tak trošku jinak. Protože mne to prostě baví. :)
Neznali jsme se moc dlouho. Vlastně jsme se zdáli pár vteřin, její hlas mi byl znám o pár minut déle. Sotva jsem totiž vylezl z metra, přesně tak abych na místě byl na minutu přesně a vyhnul se trapného čekání, mi volala a ptala se kde jsem. Já jsem možná stal na stejným místě jako ona, ale tak nějak pár metrů pod ní. Její telefonát mne nasměroval ven z metra. Protáhnul jsem se kolem stánku s čerstvými džusy, ve kterém pracuje blondie z jednoho rokáče. Jo ta která je na mne vlastně tak strašně naštvaná. Pohled jsem zapíchnul do země a řítil jsem se ke dveřím obchodního centra, před kterým jsem byl očekáván. Pamatuji se, byla docela zima, bylo to snad někdy v březnu. Ale sníh nikde nebyl. Stála tam u sloupu, jako by tak nesměle a přitom sebevědomě. Koukala směrem ke mne a já se pomalými kroky přibližoval. Hlavou mi letěly myšlenky, zda li je trapnější ji obejmout a pozdravit, nebo ji podat ruku. Protože mám raději objímání než podávání ruky, tak jsem ji obejmul. Bylo to zcela přirozené, neb to zřejmě očekávala. Během chvíle jsme si ujasnili plány. A já si stihnul ujasnit i barvu jejich očí a ty maličký nevinný pihy na obličeji. (Bože. Ah!)
Celý se to dělo pod rouškou tmy a Vinohrady zářily jenom díky pouličním lampám. Tramvají né zcela zaplněnou jsme se vydali na Žižkov, kde jsem potřeboval vyzvednout pár posledních věcí ze svýho dočasnýho punkovýho bytu. Nebyla vůbec proti. Znali jsme se chvíli a už byla schopna semnou jít do prázdnýho bytu, na divokém Žižkově. Když jsme dorazili, proplížili jsme se kolem hospody, kterou zná a nerada ji navštěvuje neb po poslední návštěvě to holt nebylo to co by zrovna chtěla. Stáli jsme před starým domem z padesátých let, hledal jsem klíče. Vešli jsme do domu, který na nás doslova dýchnul. Vyběhli jsme pro zahřátí do třetího patra a prošli po pavlači až před ony otřískané dveře. Krátkou poučkou jsem se jí snažil připravit na to co ji čeká a že to bude opravdu jen chvíle, kdy poberu poslední věci a pojedeme do novýho bytu. Neustále jsem se musel omlouvat, protože mi to přišlo docela trapný na prvním setkání rovnou stěhovat. Určitě to vypadalo jako že jsem ji chtěl zneužít k nošení věcí. Ale nabídla se sama, abych zde už nemusel. Doslova se do mne vcítila a pověděla: "Já ti ráda pomůžu, nemůžu to ani vidět. Pojeď, ať sem už nemusíš." A tak jsme se ověšeni zavazadly opět vydali do nočních ulic. Nevím proč, za svitu zářivek v tramvaji ty pihy byly roztomilejší. Její malý vzrůst mi doslova dovoloval si je prohlížet s nadhledem.
Do Strašnic jsme dorazili během půl hodiny a já jenom vyběhl do posledního patra staršího cihlového domu, hodil bágly za dveře a mohli jsme vyrazit opět do ulic. Nebylo zrovna vhodné počasí na procházky městem a tak jsme zamířili do nejbližší hospůdky. Tam ve starých Strašnicích, na rohu čepují tankovou Plzeň. Piva Vám tam nosí jako běžícím páse. A ona seděla naproti a jenom se uculovala nad půllitrem. Okna byly zamlžené a venku řádil docela nečas. Chvílemi jsem si říkal, jak jsem se dostal k takový dívce. Rozuměli jsme si a pivo do nás teklo proudem. Vrchní se jenom otáčel od výčepu ke stolům a všechno vypadalo jako skvěle spracovaná divadelní hra. Její telefon občas zabzučel, ale ignorovala ho a hleděla mým směrem. Navzájem jsme se prohlíželi a když jsem vycítil vhodnou chvíli, navrhl jsem mírný přesun. Opět na Vinohrady, jedna super hospůdka v uličce před mým bývalým bytem nabízela soukromí, ale né za cenu vysokou. A taky jsem rovnou mohl vyzvednout něco v druhém pražském bytě. Pak už se to vlastně jenom opakovalo, posedávali jsme na dřevěných židlích v přítmí rohu hospody a vedly vášnivé debaty o čemkoliv. Bez ostychů.
Po několika dalších pivech nadešel čas, kdy už naznačila že by měla jet domů. Bylo něco kolem desáté večer a domů to měla slušnou hodinu. Nabídl jsem doprovod až na poslední autobus k ní domů. Jediný háček byl v tom, že jsem potřeboval ještě něco odnýst domů. Vydali jsme se alkoholem posilnění po Vršovických schodech k nádraží. Mé věci letěly ze schodů a oba jsme se tomu jenom potupně smáli. V tramvaji z nás měli lidé radost. Určitě. Protože na nás musel být určitě strašný pohled. Takový, dva trošku přiopilí co táhnou srolovanou matraci. Museli jsme vypadat jako nějaký čerstvě sestěhovaný pár, který si zrovna do svýho bytu veze matraci. Aby tý iluzi nic nechybělo, v půlce jízdy jsme se do sebe tak zahleděli, až jsme se nakonec políbili. Bylo to takové, to první políbení následované vášnivými polibky. Dělám to v tramvaji nerad, ale tenkrát mi to přišlo ještě tak nějak v rámci slušnosti. Vlastně ne. Bylo to zvrhlý. Líbala skvěle, až jsem z toho začal mít zvrhlé myšlenky. Ale nijak jsem jim nevěnoval pozornost.
Když jsme dorazili do mého bytu, pozval jsem jí dále. Protáhnuli jsme se spolubydlovým pokojem, pěkně po špičkách. Aby o nás nikdo nevěděl. Což vlastně bylo úplně nesmyslné. Když jsem otevřel dveře svýho pokoje musel jsem najít postel, kterou mi tam přes den nastěhovali spolubydlové. Hodil jsem přes ní konečně matraci. Nevím úplně přesně jak, ale v přítmí a za svitu mého telefonu jsem hledal něco na svém stole. Snad jsem se i pokoušel zapnout notebook. Když jsem se otočil na J. stála tam vlastně už polonahá. V tu chvíli se všechny zvrhlé myšlenky vrátily. Najednou předemnou stála. Maličká. S hezkýma rozpuštěnýma hnědýma vlasama. Její prsa, který jsem celý večer nenápadně zkoumal najednou nebyly jen těmy pahorky na tričku, ale pevný dvojky.. Všechny zvrhlé myšlenky byly zpět. Řekl bych že to bylo celý beze slov. Že jsem se jen přiblížil a během chvíle byl do půl těla svlečený a ona povalená na posteli. Koncert polibků. Ale nebyl čas, i když byl v tu chvíli vlastně zcela nedůležitý. Ani mne nenapadlo pomyslet na to, jestli jsme doma sami. Bylo nám to jedno. Postel neskutečně vrzala a ona vzdychala tak hlasitě, že to muselo jít slyšet celým bytem. Najednou jsem těm pihám byl o mnoho blíž. Moc dlouho to na zádech nevydržela. Flákla semnou o postel a vyřádila se co jí to hlasivky dovolily. Měla naprosto dokonalý tělo. A já jsem si ho užíval jenom ve svitu baterky mého telefonu ležícího na stole. Možná proto mi fantazie dovolí si jej vybavit i dnes. Vždycky když už dosáhla svýho se tak roztomile usmála a se zavřenýma očima se poté kousla do rtu. A nepřestávala do chvíle kdy jsem se udělal i já. Poté se na mne jenom svalila. Tak nějak oddaně, ležela mi na klíční kosti. Hladila mne. A povídala o věcech, o kterých bych vlastně ani první den slyšet nechtěl.
Odprovodit ji domů bylo vlastně děsný. Byl jsem unavenej a chtěl jsem jít spát. Ale jel jsem s ní přes celou Prahu až domů. Kdo by vlastně čekal, že bych se vracel týž noci zpátky tak by se nemýlil. Ačkoliv pokračování onoho večera se odehrálo o pár dní později, kdy jsem byl pozván já k ní a celý den a noc jsme nedělali nic jinýho než si vymrdávali mozky z hlavy, bylo to s ní vlastně strašně krátký. Viděli jsme se vlastně asi jenom čtyřikrát. Z toho jsme spolu spali asi tak milionkrát. Více času jsme strávili mrdáním, než povídáním. A v tom to bylo vlastně strašně super. Dnes na tenhle románek vzpomínám vlastně s úsměvem, protože nebejt mý blbosti, myslím si že bychom spolu píchali ještě dnes. Jenomže, duše romantika se projevila příliš brzy. Jí to sice svědčilo, ale nakonec se to celý rozplynulo. A tak jak rychle to začalo, tak rychle to škončilo. A teď? Teď je J. už jenom v mých představách a vzpomínkách.
0 comments:
Okomentovat