Podzimních 3500 Km aneb. ke kanálu a zpět?

Pokusů o útěk už tady bylo několik. Některé byly zdařilé, některé né tak docela. Některé byly vykonány na půl, některé byly pouze v mé mysli. V nedávné době mi opět v hlavě utkvěla myšlenka na Anglii. Nevím co mne tam furt láká. Asi je to jistá „odloučenost“ od kontinentu. Možná to je jiná kultura, možná za tím může být cokoliv jinýho. Cíl byl tedy jasný. Pálení mostů je v mém životě jaksi na denním pořádku, i když.. tentokrát se mi opravdu moc nechtělo. Jsou za tím fajn chvíle. Jistý způsob utěšení mé mysli. Přesto jsem to udělal a s batohem opět u cesty stál. Stalo se to. Předal jsem při svítání Fenče knížku, na který mi fakt záleží. Vlastně jsem tady tak nechal kus sebe. V té knize je totiž ukryto něco, co nedokážu slovy popsat. Je to prostě veledílo! Předal jsem jí ho a upaloval jsem rovnou na místo odkuď stopuji do Ostravy. Štěstí se projevilo během dvou minut. Staví mi chlápek v malým autě. Nasoukám na zadní sedačky batoh a vyrážíme do Ostravy. Je to vědecký pracovník. Má taky dost procestováno a celou cestu vedeme zajímavou debatu o cestování. Nabízí mi snídani. S díky však odmítám, neb jsem byl najezen a napojen ještě od mámy. Vyhodil mne v Ostravě v centru a loučili jsme se s tím, že se na cestách někdy třeba potkáme.

Ostravou prosvištím tramvají na černo jako obvykle. Vyskočím u IKEA obchoďáku a s dobrou náladou si to šinu rovnou na místo odkud stopuji na Brno. Ceduli osvětluje sluníčko, můj zrak však také. Nemohu vidět gesta řidičů, špatně se mi čtou poznávačky a ještě hůře se mi hledí vstříc cestě. Za hodinu a něco mi zastavuje polský kamion. Paráda! Chlápek ve Volvu mne dnes odveze z Ostravy až do Brna. Po cestě mne obdaruje jablky a hruškami. Tak mu moc děkuju. Vyložil mne v Brně na Vídeňský, což není zrovna šťastný – ale je to mnohem lepší než nic. Na místo činu směr Praha se dostávám až někdy za dvě hodiny. Nemám moc rád velký města. Vždycky se zaseknu a pak to stojí za nic. Brno je jasným příkladem. Naštěstí se dá načerno dojet do Bosonoh a pak už se ty dva kiláky na první pumpu prostě musí dojít. Pumpa je to sice malá, ale obvykle z ní odjedu. Pravidlem je, že téměř pokaždý je to v kamionu. Tentokrát tomu nebylo jinak. Nebylo by to zvláštní, kdyby mne řidič neoslovil sám a kdyby jeho kamion nenesl Iránské značky. Karim, to je řidič z Iránu, který mne pohostí hned v úvodu čajem. Iránský kamion, Iránec, čaj a svezení až do Prahy? Výjimečnosti se meze nekladou. Po cestě neposlouchá hudbu. A do Prahy se kodrcáme 4 hodiny. Nebylo to popravdě úplně výjimečný svezení, přesto jsem však Karimovi daroval jednu pamětní minci s Karlem IV. Nechával jsem si ji pro někoho opravdu výjimečného, ale tu chvíli jsem vycítil teď. Do zápisníčku na čísla si zapsal i mé. A kdybych byl v Iránu, pohostí mne.

Na D5 v Rudné u Prahy se to pomaličku začínalo hemžit ženami, které se prodávají za peníze. Tma pomaličku ale jistě pohlcovala poslední paprsky slunce na nebi a já se dostával trošku do skluzu. Můj cíl byl dnes Plzeň, nikoliv Praha! Stopuji a z posledních sil se snažím dostat do Plzně. Stojím už jen pod lampou s cedulí a reflexní vestou a doufám. Staví mi ženská s chlápkem v oktávce. Do Plzně! Paráda. Sice někam na Doubravku, ale ve výsledku je to jedno protože svůj stanovený cíl splním. Do Plzně přijíždím někdy ve 21.h. Což znamená dobrých 13 hodin na cestě. Na druhou stranu bilance vozidel není zas tak strašná. Čtyři auta. Z toho dva kamiony. Potkávám se v Plzni s K a T. Vyzvednou mne u místního obchoďáku a rovnou jedeme k T. Kde mne čeká práce na jejich nefunkčních noteboocích. Snažím se s nimi udělat co zmůžu. Večeřím dvě bagetky. A v průběhu práce se loučím s K. Která odjíždí domů. Dává mi nějaký drobný abych ráno mohl dorazit. Má semnou nějaký plány, který se ji den poté daří i splnit. Vůbec mi to nevadí. Roztrhaná duše má to ještě snese. Nakonec to bylo vcelku v pohodě. Dalo by se říct, že jsem si to celkem i užil. Čtvrteční podvečer a já opět stál u cesty. Cíl byl stále jasný, ale kdyby mi někdo řekl že se stane to co se stalo, neuvěřím. Ve Slovanech stopuji náklaďák rovnou až do Frankfurtu. Chlápek je supr a máme vesměs podobný život. S tím že on je teda o nějakých 15 let starší. V jeho kamionu už usínám. Když mne budí, že jsme na místě. Vykládá mne za Frankfurtem na odpočívadle. V dáli září letadlo. A já ulehám na most nad tratí pro vysokorychlostní vlaky ICE. Ráno mi dělají budíček.

Osvětlený místo, cedule jasná odjedu?:)

Ze spacáku se mi moc nechce. Cítím jak je vlhký. Padla na něj rosa. Snažím se ohřát si vodu na čaj. Snažím se zahřát. Nakonec stejně jako motýl, tak i já se v plné kráse vyhrabu z té kukly. Nebe stále halí tma, je něco kolem půl šestý. Věřím ve své štěstí. Vybírám si osvětlený výjezd z parkoviště. Po 45 minutách mi staví kamion. Česká SPZ, Ústí nad Labem? Paráda. Zdravím krajana rodnou řečí a on s údivem jenom vyhrkne: „Ty mluvíš česky?!“ Kamioňák Standa mne protáhne po A3 až do Antverp. Dokonce mi i opět dokáže, že česká pohostinnost začíná za hranicemi naší země. Nakrmí mne houskama, ředkvičkama a ještě mi na sebe dá číslo s tím že by mne svezl, když budu chtít. Že jezdí docela často a furt někde po západě. Loučíme se na benzínce a já spěchám na výjezd. Přecijenom je pátek odpoledne a já bych nerad strávil víkend někde na benzínce. Staví mi asi třetí auto. Je to nový Mercedes. Starý chlápek. Bágl schovám do kufru a můžeme jet. Na ceduli stálo Gent a tak jsem počítal že pojede mým směrem. Nejel. Belgie je ale naštěstí tak malá, že to je vlastně celkem jedno. Po cestě mi nabízí oběd. Neodmítám. Jedeme na oběd do Holandského města Sluis. Zve mne na výborný steak v nějaký nóbl restauraci. Nejsem na to vůbec oblečen. Mám kalhoty mírně od bahna a tak jediné co mne reprezentuje v dobrým je znalost slušného stolování.

Po obědě následuje menší objížďka města, preferoval bych tedy spíše procházku ale chlápek byl už v porkočilejším věku a zřejmě zhýčkán pohodlím svého povozu. Poté jsme vyrazili do Knokke. Takový Beverly Hills Belgie. Samý obrovský vily. Nádherný. Golfový klub. Pláž. Obří kasíno. Tomu říkám místo. Freud mne odvádí do svého bytu. Nehledal jsem za tím nic špatnýho. On měl však jiné představy. Lehký flirt přešel do přímé nabídky. S úsměvem odmítám a raději bych pokračoval v cestě. Omlouvá se. Nakládá mne opět do auta a míříme směr Brugge. Po cestě mne chce ještě vyložit na nějakým odpočívadle pro trucky, ale chtěl bych raději k dálnici. Prej je to tam malý a já nevím co ještě. Kecal. Benzínka je obří, parkoviště také. Jeho zájmem bylo, abych u něj mohl přespat. Klidně bych přespal, měl hezkej byt a myslím že bych se neměl špatně. Bohužel však, očekával i to co bych mu já dát nemohl. Rozloučili jsme se a já mírně rozrušen pokračoval v cestě. Když jsme přijížděli, čekal tam další stopař. Respektive rozmlouval s nějakým řidičem, který ho nakonec vezl. Benzínku okupuje ale i další stopař, nějaký Ir. Zdravím ho a chvíli si povídáme. Říká, že má špatnej den. Tak mu „propůjčuju“ trošku štěstí. Loučíme se s tím, že se určitě potkáme na lodi. Zní to strašně, ehm... Poeticky? Na lodi. Jako za starých časů, dobrodruhů, mořských korábů a cestování po moři. Ještě s Irem na lodi. Chvíli o tom přemýšlím. Z přemýšlení mne však vytrhává Dánský kamion. Veze ho nějaký Bulhar, se kterým mluvím rusky. (Cože, já mluvím rusky?) Říká mi, že jsem Lukas Kolumbus. Dává mi pět liber a omlouvá se mi že mne nemůže vzít do vlaku přes Eurotunnel. :( Vyhodí mne někde u odbočky na loď a tam se rozloučíme protože on jede na „vagzal“ a já mám jít na „koráb“. Vesnice vedle Calais. La Pidou. Obří truck stop a obchoďák. Snažím se najít nějaký jídlo, protože vím že ho ještě budu potřebovat. Ale truhlice jsou schovány.

Jak vznešeně se to místo nazývá, až vznešené není... Je to vlastně díra, kde končí lidská svoboda.

Do Calais je to něco kolem 5 km. Mapy na zastávkách mi pomáhají se orientovat. Po cestě vidím střet dvou motorek. Naštěstí nic vážnýho. Jsou jenom v šoku. A nerozumí mé angličtině. Na pomoc přichází nějaký frantík a tak beru batoh a raději jdu dále. Po cestě potkám kočičí mámu s koťaty. Celé křoví mňouká! Míjím davy černochů. Přicházím do přístavu a hledám vstup k „ticket office“ nakonec jsem tak zmatený že vlezu do vjezdu pro náklaďáky. Je mi to jedno. Staví mi nějací chlápci v autě a vysvětlují mi že tudy opravdu nee. Takže se zase vracím a hledám jinou cestu. Nakonec ji nacházím a do Ferry terminálu přicházím někdy kolem půl jedenáctý večer. Několik lidí se tu kroutí už na zemi. Myslím že přesně vím kde dnes budu spát. Neváhám a jdu si najít místo se zásuvkou. Za vytrínou s modely lodí, které křižují mezi Francií a Anglií nalézám supr místo. Doslova se svalím k zemi a modlím se ať noc přežiji ve zdraví. Nakonec mne budí jen lidi co se chodí dívat na lodě, trajekty plují snad přes celou noc. Restaurace u jejiž vstupu ležím je také otevřená. Nu což, není zbytí. Ráno se snažím dostat k silnici na který bych mohl stopovat auta. Ale moc jich nejezdí. Terminál je stále rozespalý. Mluví na mne jen nějaký chlápek, který si furt chce opisovat nějaký „top up code“ do mýho telefonu. Tak mu vždycky pomůžu. On poděkuje a zase zmizí. Zmizí s tím, že jeho telefon je bohatší o dvě eura, který mu někdo poslal. Další noc tady trávit nechci. Lidi čekající na falešný pasy, hromada imigrantů v nelegálních táborech. Odpoledne se nakonec rozhodnu, že to otočím. Něco mne táhlo zpátky. Zpátky? A kam?

Na značkách v Calais stálo, ať zde nestopuji, ať nedělám to a tamto. Udělal jsem to. A jak to dopadlo? Skvěle!

Otáčím se a vyrážím po tisíce na kruhový objezd, který se nachází pod dálnicí vedoucí do křtánu celníků. Kruhový objezd na kterém se vždycky vytvoří kolona vozidel s každou přijíždějící lodí. A že jich bylo. Stopoval jsem vlastně jenom chvíli. Zastavilo mi anglický auto. S cedulí: „Brussel“ jsem se řítil k oknu řidiče. Ptám se jestli si mohu hodit bágl na zadní sedačky. Můžu. Ale nejdou nám otevřít dveře. A tak batoh hážu do kufru. V průběhu se mne řidička anglicky zeptá, odkud že to jsem? Odpovídám že z ČR. Na což mi v češtině odpoví: „Děláš si prdel?“ No, nedělal. O třináct hodin později jsme byli už v Plzni. Po cestě jsme udělali dobrej skutek v podobě svezení holandskýho stopaře, což se nám potom vlastně vrátilo když nám pomáhala tlupa opilých dodávkářů na benzínce u Norimberka. Po cestě jsme už jen spali na Rozvadově v autě. Eva mne vyhodila v Plzni, kde jsem akorát tak dostal opět depku. Nikdo nestál o mou společnost, tak jsem vyrazil dál. Na Rokycanský v Plzni mi zastavil kamioňák Martin. Měl jsem s ním původně jet do Prahy, ale náhodou jsme to vzali přes Poznaň. Po cestě mi koupil hambáč a hranolky s colou v MCD, ale aby to nebylo blbý tak řekl že mu to tam dali nějak navíc. Asi mu bylo blbý zvát stopaře na jídlo. Na druhý den mne vyhodil v Plzni a já se stihl vidět s Evou a Ondřejem. Eva mne nechala ustlat si na její druhý posteli a André mi donesl opět kávu. Ráno jsem Prahu opouštěl brzy. Po klasickým kodrcání po D1, průletem přes Brno a svačince s kamioňákem jsem dorazil do Ostravy. Čekal jsem vysvobození od pantáty, ale ujala se mne kamarádka Ema. Mohl jsem spát na obrovským gauči v nádherným pokoji. Miluju starý byty a Ema zrovna v takovým bydlí. Stihli jsme spolu najít i večeři, kterou pak se svou ségrou připravily. Pozvala mne na pivo do hospody, do který jsem moc nikdy nechtěl jít a nakonec jsem zjistil že je super. No a tímto tedy po týdnu objevil jsem se v Karviné. Za sebou jsem měl 3 500 km. Mnoho zážitků, jak je vidno. A hlavně ten „zvláštní“ pocit, který tak nějak přetrvává. 

Čechy nás přivítaly mlhou, značilo to snad následující smutnění v Plzni?