Deset deka Moody myšlenek 10.

Už podesáté. Dojdete k pultu červenému a požádáte obsluhu o deset deka myšlenek. Naservírují Vám je na recyklovaný papír, zváží a na dekagram přesně i spočítají. Cena je velká a přitom je máte zdarma. Obvykle když tohle píši, tak z kilogramu myšlenek tvořím oněch deset deka. A ono je to vlastně dobře, protože si stále zachovávám nějaký svý uvnitř, který nikomu nesdělím a budu si z nich válet kuličku až před sebou budu valit balvan. Od doby kdy jsem víceméně skončil s dlouhou cestou z důvodu počasí se zdržuju tady v místě mého původu. Jenom chvíli samozřejmě a na různých místech. To aby nebylo snadný mne nalézt.

Vlastně mne tady něco táhlo. Možná někdo. Protože moje sentimentalita nezná mezí samozřejmě to zase byla ženská. Jo, zase. Moody si nedá pokoj. Samozřejmě jsem to trošku nezvládl a nepobral, každopádně moje hlava si usmyslila že mi nadělí takový ty radosti. Jako, chtíč. Ale né ten, který by mne táhnul k tomu někoho získat a užít si jej fyzicky, ale tadyhle šlo spíše úplně o něco jinýho. A já, jsem si řekl že to budu prostě jenom tak pozorovat. Že to pomine. Má běžná taktika zapomění nemohla být aplikována, protože má mou knížku a asi bych tím natropil trošku škod. Knížku bych třeba i oželel, nešlo li by o Konec Dobrodružství o Greena, který popisuje mé myšlenkové pochody a můj vztah k paní Božské. Ten vztah je samozřejmě již jistou minulostí, mosty jsou definitivně spálený a popel jenom doutná.

Říkal jsem si, že kdybych to děvče potkal za jiných okolností, možná bych se zase rozběhl za jedoucím vlakem a snažil bych se jim projít až k lokomotivě. Prošel bych všechny kupé abych našel to co bych uvnitř hledal. Věřím že bych to našel a jeho jízda by netrvala pouze dvě stanice. Koukali bychom na ubíhající krajinu a xichtili se na sebe v odrazech na okně. Místo toho, jsem se postavil ke kolejím a ten vlak jsem si vyfotil. Snažil jsem se v tý rychlosti prokouknout všechny okna, ale nějak se mi to nepovedlo. A je to možná dobře. Jediný co je na tom špatně, že jsem z toho vykolejenej. Tak trošku. Chybí tomu troška sněhu, tak jako jednoho podzimního dne a aféry s "Tarjou" (do dneška vlastně ani neví, že se jí tak přezdívalo). A protože místo konání je město jemuž bylo právě kvůli tomuto přezdíváno SnowC, bylo by to dokonalý.

K tomu všemu citovýmu narušení toho, že jsem smířen s tím že je mi samotnýmu nejlépe a že láska je kurva, která každýho sundá, se ještě přidávají myšlenky na neustálý útěky pryč. Čekám na vhodnou chvíli, na vhodnou příležitost. A chytím se ji. Menší přiležitost mi nastínila Eva, holčina která mne vezla z Calais do Plzně. A mne se ta příležitost sakra zamlouvá. Má to však opět jedinný háček. Chybí mi řidičák, který se zdá býti nezbytný. A v tom bude zase průser. Naštěstí jsem průser označil za příležitost, budu se s tou příležitostí muset nějak poprat. Aby to nebylo jenom o mý sentimentalitě, přiležitostech který je třeba překonat, tak bych se i rád zminil že včera se nám povedlo býti svědky zázraku. Jednoho dne asi někdy před dvěma lety - né li více, jsem si psal s jedním děvčetem. Zdála se bejt fajn. Mezitím jsme milionkrát spáchali "internetovou sebevraždu" - aneb. zmizela z kontaktů, zmizel jsem z kontaktů a tak pořád dokola. Neustále pokusy o to se sejít a neustálé nevydařené pokusy. A tentokrát, v rámci naší spontánnosti a mé troufalosti poprvé někomu říci prostě: "Jestli chceš, tak si přijeď. Ať už je to na konec světa nebo ne." to vyšlo. Opravdu dorazila. Dovezla ji Terezka. Průvodcovská procházka po místním parku a lázních. Místní "moře", západ slunce. Moodyho káva. Pivo v Oáze. K tomu všemu jeden z nejlepších počinů od Milky a vyzvednutí na nádraží s rozloučením tamtéž. A vy všichni moc dobře víte jak já miluju nádraží právě kvůli těmto loučením a vítáním. Z pravidla objetím.Ať už jde o rodinu, známý, kamarády nebo kamarádky (to asi spíše co?).

/edit1: Článek byl zpět v konceptech, protože jsem nechtěl ať si ho někdo přečte.
/edit2: Je mi to už jedno.

I když to není nádraží pražský, je to stejně hezký. :)