Dvě první setkání, snění nesnění a akademická půda

Posledních pár chvil pražských, stále kalkuluji s tím jak co a proč bude dál. Jak to bude zařízený, jak to bude vypadat a nebo jak bych vůbec chtěl aby to bylo. Na druhou stranu se bojím toho že to celý nedopadne a všechno skončí nedobře. Jak řekl jeden člověk: "Víš že se dobrovolně stáváš bezdomovcem? Byť na určitou dobu, ale přecijen hranice mezi na určitou dobu a navždy je tuze tenká."  Vím. Všechno vím. Ale já jsem Moody a všemu se musím postavit čelem! 

Už od příjezdu přemejšlím nad tím jak co nejlépe využít posledních chvil, kdy mám něco čemu se říká "doma" - i když to tady už taky ani nevypadá. Batoh ležící na prázdném gauči, matrace, deka a polštář na mém vysněném spacím patře. Poličky prázdné. Ani malej kousek mne tu nezůstane. I když, mohl by viďte. Mohl bych tady po sobě nechat něco, co by všem řeklo, že tady byl Moody. Že tady prožíval krásné chvíle, že tady plakal, že tady existoval hezkou řádku dní. Že tady vzpomínal na dobré i zlé. I když, je to starý dům. On si to bude pamatovat tak jako tak. Staré domy si pamatují příběhy že ano? Já to z nich cítím. Určitě když kdokoliv bude chtít, bude moci nahlédnout. Nahlédnout do těch všech chvil které činily zdejší svět tak krásným. Kouzelná čtvrť. Malebné sousedství. A vůbec, stromy, park, skalky. Ah! 

Abych celou dobu pouze nesnil o tom co zde bylo a bude, musím Vám říct jak jsem doposuď efektivně užíval chvil posledních dvou dní. Když jsem v pondělí dorazil do Prahy řekl jsem si, že nemohu jen tak přijít domů a vybalit počítač a nedělat absolutně nic. Rozhodl jsem se že někomu udělám radost - zkusil jsem tedy slečnu s kotletkama. Nabídl jsem svou přítomnost na celou noc. Chtěl jsem se s ní ještě potkat a možná za tím nebyl jen ten super sex, kterej jsme spolu vždycky měli. Potřeboval jsem i od někoho obejmout. Rozhodl jsem se vcelku spontánně a spontánně jsem byl i přijat. Na cestu jsem si vybral Arriváckého dopravce. Jezdí už nějakou dobu z Masaryčky až do Kralup a já jsem se doposud nesvezl. Bude to naše poprvé. Mezitím jsem se stihl ještě potkat s jedním followerem, kterému jsem přislíbil pro jeho skautskou mládež dar v podobě nové karimatky. Stihl jsem zařídit i své resty v bance a dokonce i potkat jednoho starého známého s jeho sestrou. Příjemné shledání. Nádražní shledání jsou vždycky super. Je tam mnoho lidí, mnoho příběhu. Taková místa přímo přitahují zvláštní události. Třeba jako potkat v milionovém městě někoho kdo už zde dávno není. Ale byl jsem rád. Nasytil jsem se tam rovnou dvěma legendárními párky v rohlíku za 23 Kč a pomalu odkráčel do přistavené soupravy bývalého německého osobáku. 

Arriva Vlaky a naše první shledání

Otevřel jsem dveře soupravy a teplo mne pěkně vytáhlo do jejich útrob. Příjemné barvy. Všechno vypadalo jako nové - a jakože sedačky jsou a možná i nejen ty. Průhledné sklo kabiny strojvedoucího mne zaujalo. Hleděl jsem skrz něj na zhlaví. Na lesknoucí se koleje. Na rudě svítící návěstidlo. Vybral jsem si sólo dvě místa ve směru jízdy - příjemný pocit v osobáku nejet ve "čtyřce". Zkoumal jsem stoleček a všechno možné okolo. Od oken na mne sálalo teplo. Chtěl jsem si číst ale byl jsem tak rozrušený a unavený že to ani nešlo. Vlak se naplnil těsně před odjezdem několika desítkami pasažérů. Nestačil jsem se divit obsazeností a i sedadlo vedle mne začalo sloužit svému účelu. Nevadí. Musím Vám říct, že i přesto že vedle mne v tom osobáčku seděl někdo cizí necítil jsem se špatně. Rozteč sedadel, samostatné záhlavníky a vůbec celkově prostor jako takový na mne působil dobře. Nijak jsem nebyl spolucestujícím omezován. Hlášení proběhlo krásně po staru - mikrofon a pěkně od huby. Zapůsobilo to zprvu trošku neprofesionálně a divně ale pak jsem si uvědomil že vlastně jedu v "osobáku" do Kralup a né ve vnitrostátním vlaku InterCity. Ve vlaku bylo dáváno všude najevo že je možnost se připojit k palubní wi-fi - což jsem bohužel nemohl otestovat protože zde nejsou zásuvky - což je škoda - ale na dieslové trakci je to pochopitelné. V průběhu jízdy celkově personál vlaku čítal tři osoby - určitě to není normální stav. Mašinfíra. Vlakvedoucí. A člověk obsluhující minibar (edit: Obsluhoval mne sám pan ředitel společnosti Arriva vlaky:)). Lístek mne s OpenCard stál 25 Kč! Což mne mile překvapilo. Jízda vlaku nebyla nijak hlasitá, žádné nepříjemné zvuky mne po cestě neobtěžovali a v Kralupech jsme byli docela rychle. Po cestě jsem si ještě stihl z minibaru objednat kávu. Bohužel pro mne zrovna došla a člověk obsluhující minibar se omluvil a odskočil do zadní části vlaku, kde prej měla být další káva. Dorazil za několik minut a omluvil se že bohužel kávu již nemá. Ale nabídl mi čaj zdarma. Dostal jsem dobrej zelenej čaj. V Kralupech jsem vystoupil a měl jsem pozitivní dojem. Rozloučení personálu - žádné kyselé xichty. :) 

Česká lokálka aneb. splašenou krabicí na míle daleko

V Kralupech jsem musel čekat několik desítek minut na svůj přípoj a tak jsem si prohlédl místní nádraží a hlavně nástupiště na Louny. Musím říci, že nádraží to hezké není. Vůbec. Potom se na čtvrté nástupiště začaly sjíždět šukafony ze všech směrů snad. Byla mi už zima a tak jsem vybral ten nejvhodnější a s tím že to bude asi ten pravý jsem do něj usedl. Seděl jsem asi pár minut. Milion keců od mašinfíry -  že to nikam nejede. A superodporná vlakvedoucí to dorazila. "Ten vlak nikam nejede, ven!!" - kráva jedna nechutná, neřekl bych to kdyby mi to tisíckrát neopakovala do xichtu. Chápu že už asi měla padla po celodenní. Že už obsloužila tisíc kyselých xichtů v hnusný zapocený 810 na kurevsky dlouhý (63 Km!!) trase, ale jako tohle fakt neomlouvá (ne)dobrý přístup. Nakonec to byl až ten třetí šukafon. Naplněný po strop. Školka. Zapocený okna. Důchodci. Typická lokálka. Bože. Po Arriváckým svezení děs a hrůza! Do Slanýho jsme dorazili včas. Našel jsem si nejkratší cestu za slečnou s kotletkama a vyrazil jsem. 

"Večeře. 

Sex.

Film.

Usínání.

Hádání.

Promlouvání do duše.

Hádání.

Spocené spaní na gauči.

Vedro.

Odjezd v 4:55 s podivným pocitem."

Autobus v 4:55 byl skvělou volbou. Plno lidí. PLNO lidí! Šofér mi tykal. Seděl jsem vedle někoho kdo neumí ani pozdravit a odpovědět že místo je volné. Naštěstí to nebyl ten vyhlídkový autobus co po cestě do Prahy obslouží všechny vesnice středočeského kraje - ale ten co to veme přímo po R7 rovnou do Prahy. Po cestě bylo zhasnuto. Svět za okny se probouzel na první ranní šichtu. V dáli zářilo Kladno - vzpomínka na A. a časné odjíždění od ní do práce u mašinek. Super. K tomu super pocitu se kterým jsem odjížděl to byla přímo vražedná kombinace. Doma jsem byl někdy kolem šestý. Posnídal jsem a konečně ulehl.

Severní korea, přednáška na půdě FFUK.

I když jsem dorazil takhle brzy ráno domů a člověk by čekal že budu celý den ležet v posteli a nic nedělat tak jsem zvolil taktiku: "udělej toho co nejvíce" je sice pravdou že jsem nestihl psát  - ale časně na polednem se v mém telefonu objevila sms od Okšaje, jestli může jít semnou na tu přednášku o Koreji. Neváhám a potvrzuji stroze že ano, že se můžem sejít. Šel jsem tam samozřejmě pěšky, přes celý centrum. Zabloudil jsem - né tak docela, ale ty uličky jsou fakt strašně zrádný i po té době co tu žiju. Dorazil jsem s 10 min. zpožděním. Přednáška začala v po strop zaplněné malé místnosti. Akademická půda čítala hned pár krásných lidských stvoření. Děvče v čele - zřejmě docela mláďátko ale hezký. Děvče v gládách vedle nás. Ah! Už teď jsem byl docela nepozorný. Angličtinu jsem však ještě stále stíhal vnímat. Po necelý hodině monologu francouzské přednášející jsme odcházeli (a také posledními pohledy a úsměvy loučili s hezkými lidmi) plni různých pocitů. Bylo to těžký, nebrečet. Ale zvládl jsem to. Po přednášce jsme se s Okšajem rozloučili na Národce a já zamířil za K. Zázvorový čaj, podprůměrné espresso v Café Indigo. Domů jsem se loudal s hudbou v uších. Noční praha ve spojení s mým playlistem je úžasná. Byla mi zima. Velká. Těšil jsem se domů.... do vyhřátého domů posledních dní......