Neřesti tohohle týdne aneb. útěk útěků opět

Začalo to vlastně celý nevinně, pouhým sbalením věcí a přesunem sem. Myslel jsem že je sem dovezu a hned zmizím užívat si zpátky poslední chvíle Prahy. Ale nebylo tomu tak. Od úterý se tady plácám ve svým, naložen v alkoholu. V úterý to začalo s otcem, dost piva, dost oznamování, dost zbytečných slibů - hádka po cestě s neznámým člověkem, který se mi snažil prodat nějaký kraviny. Řádně jsem ho odpálkoval, že si dal hned voraz. Středa pokračovala v podobným stylu, svatomartinský víno, moc vína, sezení a dlabání doma. Čtvrtek, ten byl tak bohatej že to nelze jen tak shrnout několika slovy. Ve čtvrtek jsem popadl svý kolo a smogem zamořenou Karvinou jsem se vydal ke svý babičce. Tam jsme si dali řádně do čumáku, stejně tak jako kdysi. Klopil jsem do sebe jednoho panáka kalvadosu za druhým. Chtěl jsem v něm utopit všechny svý starosti a to i přesto že jsem věděl že odpoledne budu muset býti společníkem. Nepřestával jsem a pil jsem a pil jsem. K tomu pivo. Znáte to. Když jsem odjížděl byl jsem dobře načatej. Odjížděl jsem s velkým zpožděním a tak jsem doufal že na mne v Karviné děvčata počkaj. Nakonec byly tak hodný, že počkaly. 

U nás doma jsem připravil kávu dle svýho gusta a modlil jsem se ať chutná všem. Snad jsem jejich očekávání nezklamal. V průběhu našeho kávového dýchánku jsem se tak nějak dozvěděl o tom že bychom mohli jít na vernisáž. Byl jsem na to správně naladěn a tak jsem toho hned "využil" a doufal jsem že E. a A. budou souhlasit. Jejich nápad se uchytil a můj návrh realizace také. Jupí! Půjdu na svou první vernisáž. Nevhodně oblečen, nevhodně společensky znaven. Měl jsem sebou ale oporu ne? Takže jsem nic nepotentoval. Vernisáž to byla zvláštní, v prostorách zámku - podivná díla, podivné moderní umění. Některé věci se mi však líbily, sochy a tak. Byly sice na můj vkus předražený ale bylo z nich něco cítit. Jistá vyváženost. Jako správní falešní návštěvníci vernisáže jsme taky popíjeli víno, debatovali nad uměním a smáli se. Bylo to fajn, opravdu. Po vernisáži byla taková menší afterparty, jsem zas musel koupit ještě další víno v Bille. Pak jsme to nakonec zapíchli u A. To už bylo takové odpočinkové, já sem se zakecal s jejím bratrem a zbytek kolem jsem moc nevnímal. Teda, pak až na naši společnou vlasofilní chvíli. Virtual haircut a masáž hlavy pěkně ve třech. Řekl bych, že to byla taková vlasofilní trojka. (:D). Řádné opojen odcházel jsem po devátý domů (bejvalýho "domů") - ještě že to mám blízko. Po cestě jsem ale musel potkat známý, který mne pozvali na párty hned na další den. Super. A k tomu jsme si ještě dali pár tahů z trávy. Konečná. 

Pátek bych zcela vynechal, víte co... Ono se stejně nic nedělo, kromě toho že jsem musel spravovat notebook a schánět tady náhradní adaptér. Což se mi nakonec za nekřesťanský peníze povedlo. Ale dobrý, co bych já dělal bez počítače že ano? Přijel brácha ze školy a já mu oznámil plán na sobotu. Celkem se zaradoval, že ho vytrhnu z reality. A já vlastně také, protože to byla další příležitost jak se zlít. Sobota nastala a já už od rána nemohl dočkat času kdy zmizím někde v ulicích. V Kauflandu jsem se hned ujal sedmičky bílýho rumu, několika džusů k vodce, kterou měla donýst A. a nějaký tý kofoly pro nás s bratrem. S našimi dvěma spolupíči jsme se potkali na rohu ulic které spojují dvě školy – jednoduše jsem v tu chvíli muset zbořit bráchovy předsudky o bratru od A. A nakonec jak jsem v průběhu večera zjistil nebylo to ani třeba. Vždycky je nejlepší jít ve čtyřech lidech, protože pak je možnost vést dvě paralelní konverzace a nikdo nezůstane pozapomenut. Pomaličku jsme si to kráčeli až k panu Ježkovi. Pamatujete si na pana Ježka? Na tu onu osudnou lavičku, která byla součástí mého karvinského života? Musel jsem se tam podívat, pokřtít to místo opět troškou alkoholu a ožraleckými kecy. Nakonec se to povedlo doslova a do písmene. Líbilo se mi že se každej účastnil konverzace, že nikdo nemlčel. Bylo to fajn. Pak se k nám nachvíli přidal nějakej opilej rybář, kterýho jsem se na základě zhodnocení jeho otravnosti a jeho blbejch keců musel zbavit. A tak jsem pobral tu „svěřenou“ mládež a vydal se s nimi na menší procházku, která skončila jak jinak než zpátky u pana Ježka.

A pak už to s náma šlo z kopce. Otevřenost na nejvyšší úrovni, vnímání všeho tak nějak víc než obvykle. Dlouhá cesta od pana Ježka do Oázy. Nějak jsme se všichni navzájem ztráceli. Vždycky před mýma očima zmizela jedna dvojice a já se vždycky musel ujistit kdo zůstal semnou. Jedna duše držela basu a to se cení. Dokonce se nám oběma povedlo ztratit naše telefony. Na jedné z těch tisíce laviček na kterých jsme seděli a debatovali nad strastmi našich životů. V některých chvílích jsem se v tom úplně ztrácel a zcela jsem v hlavě měnil priority. Dokonce jsem se byl málem nechal přemluvit abych nejezdil do Anglie. Stačilo tak málo a já bych se svého snu asi zbavil. Tyhle dlouhé chvíle smýšlení nad tím co by, kdyby a jistého podsouvání myšlenek, nejasných podtextů a kravin.. přerušila nevolnost. Jako správnej picí parťák jsem se musel o svého bližního starat aby nepřišel k újmě. Ale zvládla to bravůrně. Všechny jsem pak ještě usadil v hospodě. Teda, takhle… nejdříve jsem tam odeslal bratra s bratrem. A pak jsme tak nějak dorazili my. Ale cajk. Dal jsem si ještě pár piv. Bratr, né ten můj, stihl poblejt půlku hospody. Tak jsme pak měli i menší uklízecí chvilku. Z Oázy jsem odcházel nejvíce na sračky asi já. Fakt mi bylo bídně. Ale měl jsem oporu. Vlastně jsme si všichni tak nějak pomohli. Postarali se o sebe. Pak už jsem jenom bulel, svěřoval se já a mlel jsem kraviny. Asi tak jako vždycky… Když uznám, že se mám vylejt z celýho srdce a pak to svézt na chlast. Chtěl jsem furt někoho objímat, třeba psa. Řval jsem to. Brácha bráchu odnes domů. Pak vyzvedl nás. A já jsem musel ty vole řvát před cizím domem že chci OBEJMOUT PSA! To co se dělo potom si moc nepamatuju, osvětili mi to až den poté. Jediné co si pamatuji, je shledání s N. a L. a mé ztřískání se. Výsledkem čehož bylo mé odřené obočí, koleno, zápěstí a nějaká naražená ruka. Jo a mé jídlo, se rozprostřelo po celém chodníku. Byl jsem bezmocnej.

Nakonec jsem ale zvládl ještě další pivo a hrát kulečník s holkama v Bbaru. Jo abych nezapomněl, musel jsem slíbit že se budu revanšovat za tu zaplacenou útratu v Oáze a že budu společníkem den poté. Znáte to, takové to vzájemné ujištění o tom co vše se stalo, co jsem udělal a neudělal. A k tomu samozřejmě takové to další vytrhnutí z reality, tentokrát za střízliva. Což mi moc nejde. Moc to neumím. Ale temný park, mlha vznášející se těsně nad zemí mi k tomu všemu pomohla. Chvilky zamyšlení. Hledění nad hladinu rybníka na kterém se tak ladně povaluje mlha mlhoucí a další smýšlení o tom, že bych měl svůj odjezd alespoň odložit. To je zas takový, jak rychle já si lidi oblíbím. To je pak až hrozný semnou. Ale někteří to znáte. Já jsem tím snad asi posedlej. Vždycky zvláštní a zajímavý lidi mi tak utkví v paměti že bych pro ně udělal první a poslední. Asi je to tím, že si moc vážím lidí, kteří jsou ochotni semnou komunikovat. Kteří vůbec kdy stáli o mou společnost. Tisíc kroků. Teplo zima. Dvě cappuccina, džbánek vody s kousky citrusových plodů. Sladkosti. Objasňování karvinských záhad. A mnou vyřčené prosté Ahoj  - jako bych něco dlužil…… Asi jo. Zejtra milej Moody zmizíš domů. Dáš se trošku dokupy, sbalíš nějaký věci…. A …..

Doplněno: Poznámka pro možné náhodné čtenáře, pro které by to bylo až zcela nepřípustné - není všechno zlato co se třpytí. I když, tohle se netřpytí.