Neřesti číslo dvě další dny v Karviné

Minulý týden neřestí uběhl rychleji než by se čekalo, jak jsem již psal bylo to hustý. Ale celý to vlastně má pokračování. Ať chci nebo ne, vždycky se najde někdo kdo Vám takový chvíle milerád prodlouží. V úterý ráno jsem sedl do vlaku a pomalu vyrazil směr Praha. Pohodlně jsem celou cestu psal a těšil se do cíle. Byť teda musím říci, že jsem byl v takovém divném rozmaru - asi taková chvilková slabost pro někoho. (mínus pro Moodyho) Na druhou stranu teď už to vím, že to byla opravdu chvilková slabost a všechno už jsem spolehlivě hodil za hlavu. (plus pro Moodyho) Už žádná taková slabost v mých citech nefiguruje a já se v klidu mohu věnovat sám sobě. Zpátky k cestě, do Prahy jsem dorazil o tři minuty dříve. Měla mne tam čekat Pája. Nějak nečekala. Zpozdila se natolik že jsem se urazil a domů jsem jel podle svýho. Sám. Sedl jsem na nejbližší osobák směr Vršovice a naštvaně a smutně jsem si to šinul domů. Nakonec byla tak šikovná a přišla ke mne. Něco málo jsme spolu ukuchtili, něco málo jsme se vyblbli - prej něco málo, něco jako hodně. Jako by to bylo naposledy. (bylo?) Naneštěstí pro mne musela jet domů docela brzy ale to nevadilo protože Okšaj se rozhodl pro dnešní pivní sezení. Všechno se krásně stihlo. Ale téměř dokonale vše do sebe zapadlo jako puzzle. 

S Okšajem jsme jako nálevnu vybrali Dejvickou nádražku. To místo má něco do sebe, je takový trošku punkový, vyznačuje se pivem za 22,50, podmíráky jak hrom a osazenstvo všech věkových kategorií. Choděj tam docela hezký děvčata, takový... jiný. Ty víc v klidu. Který se nebojej zapadnout do pajzlu, ale maj i dobrej vkus. Dali jsme tam asi pět kousků. A člověk by vydržel i o mnoho více. O MNOHO více. Ale my jsme odešli po pěti. Pro víno a klobásku. Kterou jsme spořádaně snědli na Dejvický. Cože, my pokračujem? La špeluňka v Nuslích. Tam dva - nebo tři? Bráníky. Šachy a konverzace s nějakým MUDR.cem. Odcházel jsem značně opojen už. Po cestě domů jsem si dal ještě jedno. Abych neměl žízeň. Usínám nevím o sobě... Probouzím se do středečního dne, který je ve znamení balení a balení. Kupuji jízdenku na čtvrtek a balím svůj pražský život. Je to dlouhé, nekonečné. Večer po sbalení všech kravin jsem si koupil asi pět piv - nebo čtyři? Možná i víc. Tak šest. Čuně! Ale musíte uznat, že tohle období je silně stresové a že tohle všechno do kupy vyžaduje určitou hladinku. (Alkoholici prej hledaj důvody k pití). Ráno následujícího dne, po pár hodinách spánku letím ověšen taškami opět na hlavní nádraží. První metro. První vlak. Kupé je plné, přetopené hrozně. Cesta je celá úmorná mám pocit že to nezvládnu a někde se složím. Chce se mi furt brečet – asi jsem labilní. Chvilkama si v těchto řádcích připomínám Ef, v tomhle jsme dočista asi kopie. Emočně nestabilní jedinci. 

Příjezd do Karviné značí další alkoholové dýchánky, je to tak. Opět furt a zase. Potkávám se s Nikol – moc mne to s ní nebaví, je strašně odměřená a vůbec. Celý je to takový divný. Jsem naštvanej na Ann a vůbec, nejraději soudím že by bylo nejlepší kdybych se držel dále. A tak taky konám.  V sobotu nás čeká velká akce, bude se soutěžit o sud piva. Bude v Oáze koncert. Velkolepá akce, kterou vlastně velkolepou dělal jen alkohol a výhry s ním spojené. Vyhráli jsme s bráchou asi čtyři piva grátis, tričko a kompas (je rozbitý – takže odteď nevím kam mířím, je Vám to jasný?). Celý večer jsme to táhli tak nějak ve třech, abych si nezkurvil karmu tak místo Ann – jsem „hostil“ jejího bratra. A taky svého. A taky učitelku ze základky. A taky nějakou starou ženskou, kterou jsem s kupónem na pivo zdarma přemluvil ať si k nám sedne – vím že jsme se představili, ale popravdě byl jsem už tak na šrot že si to nepamatuji. Každopádně konverzace plynula takovým stylem, že s mou prořízlou držkou jsme brzy seděli u jejich stolu. Mezitím jsem bráchu odvezl tágem domů – zvracel. 

Z Oázy nás tak někdy v půl jedenáctý vyzvedával táta, měl nás hodit domů. Měl.. Poslechl mne a opravdu nás odvezl na nádraží. Na Excelsiora. Na nádraží jsem prej byl agresivní a na někoho jsem furt něco mluvil. Hrozná představa – nepamatuji si to. Co si však pamatuji je to že jsem ve vlaku měl strašně nostalgickou chvíli. Béčko. Excelsior. Minibarové vzpomínky. Sedíme v temném kupé. A já bulím. Na nádraží v Ostravě nás vyzvedává Ef a její (nymfomanova) kamarádka. Hezká slovenka ( byla hezká? Nebo jsem byl tak ožralej). Každopádně celej večer se nese ve víru toho že na ní furt čumím a v představách ji znásilňuji. Po těch deseti pivech ještě pijem meruňku – super asi budu zvracet. Naštěstí ale ne. Zabral jsem Ef postel a usnul jsem. V půlce noci jsem ji musel vylákat od počítače a připomenout jí že to je i její postel. Poslušně odevzdávám deku a kradu polštář. Musí to bejt fér ne?  Ráno se probouzím, v tlamě žumpa. Ef spí. Kočka mňouká a celým pokojem bijou zvony. KTEREJ MAGOR! Moje hlava. Umírám. Na chodbě nikoho nepotkávám, naštěstí. Nikdo nevidí mé ranní kocovinové Já. Ani Slovenka. Hledám bráchu od Ann a pobízím ho k rychlému útěku. Natropil jsem bordelu že se stydím! 

Jeden z prvních autobusů (v 9:15!!!) a končí tohle šílené období. Přijíždím domů. S kolou v ruce, brácha sedí u PC s kolou v ruce. Zombie. Kocovina. Ah! Slibuji si že po tomhle všem nám končí období alkoholu. Musím se krotit, protože s tím budu opravdu velkej problém. Už to vidím. Takže tímto to všichni víte, dávám si od pití nachvíli voraz. Na dlouho. Kvůli svému zdraví. Jo? 

Teď pomalu mizím do Prahy, sedím v LE 1356 a hledím z okna. Je mi smutno. Chci bulet. Nevím co bude dál. A mám z toho vcelku strach. Velkej.