Věci se začínají pomaličku hýbat. Já jsem se včera resp. v neděli zcela spontánně rozhodl že začnu balit pomalu věci ve svém bytě. Ani nevíte, kolik věcí vzpomínkových jsem našel. Vzpomínky za poslední snad dva roky. Tolik krásných věcí. Balil jsem tašku, vyhazoval tuny papírů z práce. Likvidoval jsem věci, které nejsou pro mou další existenci vůbec důležité. Sbalil jsem krabičku s dopisy, přáními, fotkami. Vším. Všechno co mi bylo blízké se pomaličku rozplývá někde ve snech, které chci realizovat. Stejně tak jako i sny co se nám zdají v noci - tak i ty mé v tuhle chvíli mají tu temnou stránku. Naším největším strašákem je strach, všichni to víme. Všichni s ním bojujeme. Mne včera popadla taková úzkost, že jsem myslel že shořím. Lehl jsem si do postele, mezi všechny ty věci. Mezi voňavé peřiny, mezi polosbalenou tašku, mezi trojočku, mezi hromadu papírů a začal jsem brečet. Bolí mne to všechno a uvnitř neskutečně pláču nad obavami, nad situacemi které zcela jistě nastanou - nebo které nastat mohou.
Naštěstí v tom všem nejhorším mi začal zvonit telefon - zděsil jsem se kdo mi volá o půlnoci. Byl to kamarád spolubydla, v docela připitém stavu a říkal s podivným hlasem: "Pojď na pivko..... Někam.... Do žáby... Pijem... za mé..." Docela jsem se zděsil, že se něco stalo. Zněl tak nějak podobně depresivně, ale nebylo to tak. Prostě už byl opilej. Řekl mi že je to vlastně asi poslední možnost kdy spolu můžem pít, než odjedu. Tak jsem se mu svěřil, stáli jsme uprostřed cesty na Krymské... před Café v lese. Vylil jsem ze sebe doslova všechny své obavy. Docela se mne snažil uklidnit, snažil se mi dodat sebevědomí. Pořádně ho do mne nalít z té jeho nekonečné konvice optimismu.
Vyhodili nás ze špeluňky, chápete... NÁS VYHODILI z HOSPODY La Špeluňka. Z Pražské mekky špatného pití a Bráníka za 19 Kč. Asi jsme na tom byli dost špatně. Každopádně útočištěm nám byla hned hospoda vedle, Pohoda. No a v Pohodě, byla pohoda. Že jo. Hráli Kabáti, hrál Landa.. tančilo se na stolech a my jsme v klidu popíjeli natočené Svijany. Fascinoval nás výherní automat, skořápky. Tonda tam nasypal dvacku, vyhrál hned šedesát. Já tam hodil dvacku, vyhrál jsem nic. Velká to škoda. Odcházíme, procházíme ulicema naší čtvrti a já pomalu začínám strádat. Domů přicházíme v půl třetí. Konečná, jdu spát.
Ráno jsem dobalil poslední věci. Je mi stejně jako večer, možná trošku lépe. Tonda zaspal a jeho školení v šest se nekoná. Snídám výtečné tousty a chystám se pomalu na cestu do Karviné. Ověšen taškami, plnou krosnou na zádech a myšlenkama v patách. Sedím v LE 1357, piju kávu a snídám druhý chod snídaně. Vlak je poloprázdný a zrovna vedle mne si z Pardubic někdo musel koupit lístek. Pak je to tady pěkně nekomfortní. Malé... hrozné. K tomu ta bagáž. Hm. Celá tahle nálož mne unavuje. Co přinesou další dny?
0 comments:
Okomentovat