Deset deka Moody myšlenek 4.

Prodíráme se všedními dny a ztrácíme naději, že to všechno brzy skončí. Ale ono to tak je, že jo. A buď si to připustíme nebo ne. A já si to poslední dobou připouštím až moc. Je to špatně? Je to dobře? Nevím. Každopádně tak konám a mám pocit jak mne to pomalu sžírá? Nebo jak to popsat? Ty dny, který jsou prázdný tím stylem, že se nesu jenom tou všední povinnosti vůbec někde fungovat. Ty schůzky už mne nějak ani nebavěj, protože maj stejnej průběh. Moody přijde, Moody prodá. Moody příjde, Moody neprodá. A tak je to furt dokola. Stále stejný: "Uděláme to tak, že mrknem na ty služby co tady teď máte od UPCčka a pak si povíme o tom co by mohlo bejt u nás, jak to funguje a co to umí no a potom? Potom učiníme nějaký závěr. Můžeme se tak domluvit?" Obvykle následuje ano. První potřebné ano. A pak už se to veze.

Pořád myslím na ty poslední dvě prohýřený noci ve víru nočního velkoměsta a pomalu mi začínají chybět. Jsem v tu chvíli jinej, takovej víc Moody. Protože nemusím myslet na ty průsery co se za mnou táhnou jako smrad. Šílené. Kdysi jsem tohle ventilovat a regulovat pomocí někoho druhého, obvykle nějaké své milé a dnes? Dnes to léčím chlastem a nezřízeným užíváním si života. Tohle nemůže ale trvat bez následků dlouho. A toho se tak trošku děsím, že prostě příjde jednou den kdy Moody vypne. Odpadne. Konec. A že to příjde. Jednou. Nevíš kdy. Nikdo neví.

Víkend měl být ve znamení další takové pařby. Měla mi v pátek přijít výplata a měl jsem se najíst a vyrazit na pouť do Karviné. Místo toho? Místo toho jsem sbíral drobné po bytě a šel odevzdat flašky od piva. To nechceš. K obědu, svačině, večeři, svačince ve dvě ráno měl jsem americké brambory. První dvě formy byly i s tatarkou! A to je co říct. Nemohl jsem ani spát, protože pátek byl posledním dnem splatnosti ďáblu. Co bude v pondělí to nevím, každopádně to prostě není dobré. A všechno je to zapříčiněno tím, že české firmy jsou prostě neposlušné. Splatnost faktury 15. den v měsíci? Zaplatíme 15. tého. Však to má čas. Ehm. A pak člověk čeká a čeká a čeká a čeká... A někdy se ani nedočká. Mám pocit, že platební morálku zasáhla má karma. Kurvadrát!

Naštěstí přichází menší osvobození ve formě na dálku koupené jízdenky. Protože peníze na druhé straně republiky dorazily a já tam měl menší službičku. A ta mi byla opětována nákupem jízdenky. Díky. Můžu jet! A tak jsem se ploužil v 6:45 Žižkovem směr hlavní nádraží, kde na mne čekal černý Leo Express. Super. Po cestě se děsím oslovení někoho cizího. Holubi na stromech mne chtějí posrat. Vzpomínám na chvíle kdy jsem takto chodil do práce za svými vláčky. Oh bože. Chybí mi to. Sice ty rána byly krušný, ale i tak bylo to něco co mne naplňovalo víc než všechno okolo teď. "Pivo, limo, bagetýý..." Staniční hlášení, vůně "kovu" na rukou od všech těch madel a přechodů mezi vozy. Prostě to mělo svý neskutečný kouzlo a pro mou duši to bylo to pravé ořechové.

"Já se měla jenom objevit, užít si to všechno krásné a beze stopy zmizet. Né tohle."
"Ne, to nejde. Bylo to úžasné a ty to víš, jenomže já k tobě asi furt něco málo cítím."
"Tak to mne mrzí."
"Jo mne už taky.... Asi tak půl roku."
Kompenzace: Alá patří ti celý svět a ty ho celý pozřeš!.... dřív než on tebe.

Zvláštní je že tam někde je i trošku K.

Ehm. Ehm.

Nebudu o ní psát, protože nepíše o mne. Stydí se. Ne, nestydí. Ona to tak prostě ani nebere a já žiju ve vlastní zkreslené realitě, ze které mám opět chuť utéct. Vykonat pouť! Literární? (nekoukej na Californication!) Blíží se super počasí. Možná je teď ta nejlepší příležitost. A možná taky ne...

Finsko a temné dálky nevím co dřív.

I východy z kolejí mi tuze chybí... Copak není možné získat je zpět?