Když jsem psal horečku páteční noci, nečekal jsem že druhý den se ponese ve stejném duchu. Ale ono to tak prostě bylo. Sice jsem si řekl, že si prostě jenom tak lehnu, koupím si nějaký jídlo a budu celý den jenom tak ležet a lenošit. Nakonec prej ne. Domluvil jsem si jenom krátké pivní posezení na náplavce. Znáte to, jenom tak se projít, mezitím vypít několik piv a celkem slušně a brzy se vrátit domů. Jenže... To bych po třech pivech nemohl chtít další. Nejlépe tak milion dalších. Jsem pak nenasytný a nedá se to zastavit. Sešel jsem se s jedním týpkem z Twitteru na Výtoni. Vyžahli jsme Novopacký speciál a krátkou procházkou po nábřeží, kterou jsme zakončili za Muzeem Franze Kafky, kde jsme vyžahli i další piva, který přinesl on. A tím to vlastně začalo.. "Jedem na kebab." Jedem. "Musím vybrat prachy na Náměstí Republiky." "Rum nebo pivo?" Házíme mincí. "Vítězí pivo, deset piv..."
Volám Veverce do Meet Factory, o které se včera jenom zmínila. Ale já bych tam sám nešel, vždycky je lepší když tam za někým člověk jde, i když má parťáka picího. Prostě jinak bych tu basu donesl na nábřeží nebo někam na Petřín a vypil si ho v klídku při pohledu na noční Prahu. Jenže, Veverka mi zvedla telefon a určila směr naší další cesty. Letěli jsme s basou piv metrem až na Smíchov. V metru jsme stihli vypít snad další dvě piva. Šlo to celkem rychle ona se ta Smíchovská splaška pije celkem dobře. Není li teda úplně teplá, což.. už tak z části byla. Do Zababova posunuje parní lokomotiva. Je nádherná. Noční Smíchov a parní lokomotiva. Jako z pohádky. Přebíháme koleje a já si ani nepamatuju, že bych se rozhlídl. Co když by mne srazil vlak? Bože. Ty jsi idiot Moody. Pivo schováváme někam do křoví. A vybaveni několika kousky se táhneme dovnitř. Nevím co od toho čekat, nikdy jsem tu nebyl. Jen jsem o tomhle místě slyšel. Hledám ji, nemůžu ji však najít. Nedovolám se. Nadávám.
Nakonec ji zahlédnu a tak jí to oplatím pěkným vylekáním. Představuju se nějaké její kamarádce, je celkem hezká ale je oprsklá. Mládě nějaký. Snad ještě mladší než ona sama. Všichni se tady už třepou na koncert nějaké kapely, prej to bude dobrý. Vidím i Šourka. Fakt dorazil, evidentně dřív než my. Já se tedy tady přisral, ale to se stává... Já běžně nejsem zván vůbec nikam. Tak jsem se pozval sám. Je tady docela dost pěknejch lidí, obávám se že tady snad potkám někoho koho potkat nechci. Třeba. Ale ne. Dívky pod pódiem nejeví o pivo žádný zájem, hudba je celkem děsná. Začínám mít pocit, že se chci zhulit. Protože všude cejtím trávu. Okolí to však nechápe - tedy, né nijak aktivně, ale spíše pasivně. No tak se vyhulte!
Pijem pivko na střeše karavanu do kterého se leze celkem divně, by mne zajímalo jestli tady stojí běžně, protože jestli jo? Tak je to strašně super. Atmosféra staré budovy. Sudy ve kterých hoří dřevo. Jako z jiného světa. Pobíhá kolem týpek, který vypadá jako kus masa. Chci se s ním vyfotit stejně jako milion dalších lidí. Přesto však dávám svůj telefon nějaký týpce a ta nás s ním vyfotí. Mám na něj speciální žádost. "Chytíš se za koule?" "COŽE? Za tvoje? Za jeho?" "Né vole! Za svoje, to bude stačit." Vracíme se do karavanu. Pak ještě na chvíli dovnitř. Nakonec mizíme do hajzlu, protože je to nudný a lidi jsou oprsklí. Nebo jsem málo ožralý. Vyzvedáváme pivo. M. pořád mluví o Vypsané Fixe. Všude. Všem. Přebíháme opět koleje. Tentokrát oživla i ta dieslová lokomotiva. Hustý. Zařvi si na celý Smíchov! Okno - nevím jak jsme se dostali do Vagonu. Jenom vím že jsem po cestě někde ztratil kilo - kokot blbej. Ale dlužil jsem to tomu něčemu mezi nebem a zemí co mi to kilo nedávno nadělilo na Barrandově.
Ve Vagonu pijeme pivo, čteme divné komixy na stěně a posloucháme někoho kdo béká songy od Nirvany. Koukáme na nějakou baculku před náma, nutím ji M. k nakousnutí. Že prej vypadá strašně smutně. A doslova plně lásky. Že by šla. Pak si sama přivedla nějaký týpky. Vole, to je zrada. Coo se to právě před mým xichtem stalo. Kupujem další pivo a M. pozívá na zelenou. Pak nějak mizí. Svíjím se ještě chvíli v davu. Ale pak na to mrdám taky, jsem unavený. Ožralý. Mám hlad. V KFC zas týpky ze včera, má objednávka je jasná. Jsem průhlednej jako to jejich prostírání po deseti menu s kuřetem. Dokonce i z obsahu mé dlaně pozná, že větší hranolky fakt nechci. Beru si své jídlo a čumím na nějaký pár a je mi z nich smutno. Protože já tady sedím sám. A to mne asi rozesralo na celou cestu domů. Dávám si ještě druhý menu, tentokrát u jiný obsluhy. Mizím pomalu do ulic. Táhnu se na Florenc jak smrad a brečím Na příkopech. Né že by se mi něco stalo, ale bylo mi vlastně tak moc super, že mne to dojalo. Na druhou stranu, jsem však chtěl vedle sebe někoho mít. Víte co, takový to děvče se kterým se po takový akce poslušně vracíte do společného "domů". Žeru ještě v McDonaldu, dokonce dvakrát. I na Florenci. Ty cheeseburgery jsou prostě v opilosti jako minihambáčky z toho jednoho filmu o hulení. Vybíjí se mi telefon a po cestě nočním busem se ocitám konečně v posteli. Je mi blbě... Po tom všem kapitalistickém hnusu co jsem snědl. Fuj! Dobrou!
0 comments:
Okomentovat