To si tak na začátku týdne totálně vyleješ hlavu až ti z toho je tak špatně, že chceš umřít. Pak se tady zmíníš o nějakým odjezdu a ejhle, bylo to vlastně jako skočit do tobogánu. Najednou za pár dní zařídíš několik zajímavých věcí. Koupíš jízdenku do Vilniusu za 85 Kč. Na leden. Samozřejmě jednosměrnou. Proč? Protože chceš. V pondělí si měl v plánu odjet? Aha. Dobře, proč ne. Ale takhle bez jakýhokoliv plánu? Ono je to fajn, když je ti jedno kde v noci složíš hlavu, protože je prostě léto. Ale ono není a tohle nemůžeš jenom tak udělat. Co budeš dělat? Jo, ty vlastně jedeš na měsíc do německýho městečka s názvem Bad Langensalza. V průběhu týdne se ti totiž naskytla příležitost jet tam na Workaway program. Takový to, když tě někdo osloví a ty tu nabídku neodmítneš. Protože ti příjde super. Stačí zmínka, že píšeš knížku a dostaneš nabídku další. Mohl bych vlastně minimálně na rok zmizet a mít zázemí pro psaní. Velmi výborný zázemí. A tak jedeš. Sice na měsíc, ale tím to všechno vlastně začne. A pak už to půjde zase samo.
Včera jsem si vlastně udělal zase takový "rozlučkový" večírek. I když o tom vlastně nikdo nevěděl a nikdo asi zřejmě netušil že to tak beru, bylo to naprosto úžasný. Až na to že jsem to celkem celý posral. Ale snad jsem to pak svou spontánností odčinil. Byl jsem fakt mimo, byl jsem naštvanej ještě z něčeho, co vlastně byla tak trošku kravina. Prostě s některýma věcma já neumím pracovat. Ale co na to říct. Snad jen, že to bylo. Samozřejmostí bylo opět to, že jsem proužil všechny peníze, který jsem měl připravený na to abych je vyměnil na eura. Takže, pojedu bez peněz opět. O to lepší to zas bude. Poznal jsem dvě celkem fajn holky, i když na první pohled zdálo se, že se s nimi nesnesu. Ne, kecám. Když se vítaly a já seděl opodál s pivem, říkal jsem si: "projděte kolem mne a já Vám povím, ať se raději smějete než pláčete a že bych Vás chtěl pozvat na pivo." . Ale neprošly. Seděly za rohem s dalšíma mýma známýma. Něco uvnitř se zaradovalo. Nakonec to všechno bylo ještě mnohem lepší. U piva jsme nezůstali. Vypili jsme čtyři vodky. A pak se děly takový, věci že bych to vlastně ani nečekal. Popravdě, dlouho jsem nemrznul před hospodou jenom v košili. A jenom protože, prostě... uvnitř to nebylo vono. Ve stavu "beztíže" jak já říkám. Opět. Aspoň na půl hodiny. Snad i kdyby sněžilo a z nebe padaly trakaře, tak by mne to v tu chvíli nerozhodilo.
Teď si tedy balím, přemýšlím jaký si sebou vzít knížky. Jaký vzpomínky tady raději nechat, nebo jaký si vzít s sebou na cestu. Nejraději bych popravdě všechny. Jo, taky neustále přemýšlím nad tím kde jsem mohl ztratit rukavice a kde zůstaly mé stopařské fixy. Opravdu nevím. Taky jsem se dost zdráhal sem vůbec něco psát, protože je mi blbě. Samozřejmě ještě ze včera. Nejenom že mám něco s kolenem, ale taky mám roztrhaný i kalhoty. Takže, suma sumárum: jsem v takovém rozpoložení zvláštním. Ale přeci bych Vás nemohl nechat měsíc čekat na další psaní, který příjde. Takže jsem se musel uráčit porazit kocovinu a zasednout za klávesnici. A opět tady vypotit něco ze svých myšlenek. Jo a abych nezapomněl, co si chci zapamatovat to, jak mi brácha říkal jak jedna "vyděděná" část rodiny čuměla nad tím kde teď cestuju. Kde jsem byl. Kde budu. A co jsem si dokázal zařídit. prostě: "nečekali jste co? Jsem přeci nevzdělaný primitiv". Takže, tímto se zas na nějakou dobu loučím a těšte se na další psaní! Bad Langensalza čeká.
0 comments:
Okomentovat