Posledních pár dní si pokládám otázku, která mne neustále fascinuje. "Co se změnilo?" Proč se na to ptám? Protože jsem ve městě o kterém jsem tady před lety psal zcela hanlivě, nemohl jsem tady být, nemohl jsem tady nic. Nesnášel jsem ten divný pach ve vzduchu a raději jsem odsuď utíkal stovky kilometrů daleko. Je to zvláštní, ale tak nějak po letech je to snesitelnější. Vlastně se tak nějak všechno změnilo. Pátrejme po tom. "Co se změnilo?" Může to být město jako takové? Okolí? Zřejmě ne, i když musím uznat že pár věcí se tady změnilo. Některé k lepšímu, některé k horšímu. Místa, která pro mne byla divočina jsou dnes tak nějak "začleněna" víc než jsem kdy čekal. Popravdě třeba moc nemusím cyklostezky vedoucí lesem po asfaltové cestě, na druhou stranu jedete li s dětmi nebo na silničním kole, donedávna pro Vás tahle cesta byla prostě "mimo". Hledím na to tedy v širším kontextu jako na příjemnou změnu, ale místo, které pro mne bylo opuštěným a romantickým, je dnes v obležení cyklistů. A vlastně je to možná fajn, lidé tady by si měli víc užít lesa než zničené krajiny.
Tak co se tedy tak podstatného změnilo? Možná je to lidmi, kterými se obklopuji. Před lety, kdy jsem tady ještě bydlel, jsem chodil do školy. Na "vybranou" školu. Do "vybrané" společnosti. Nechci říci, že by ti kluci byli nějak extra špatní, ale nebylo to přesně to co bych si přál já. V těch letech se ve mne vlastně možná vytvořila jistá dekadentní osobnost, schopná vyžít i ze sazí. Doslova. Začal jsem se stranit lidem, měl jsem tady jednoho svýho kámoše, holku a zbytek byl vlastně tak nějak mimo. Celý svět stál někde na okraji a čekal až jej zkopnu do hluboké propasti zapomění. Nic nedávalo smysl a má "životní cesta" byla nakloněna skočení pod vlak, nebo do hluboké propasti. Dnes je však vše jinak. Již mi není diktováno kam musím a co musím. Jsem ve svý podstatě volnější. Šťasnější. Ale, jak můžu bejt tady? Víte, v životě jsem byl "opuštěn" tolika lidmi a i já jich nemálo "opustil". Když se na to dívám zpětně, jsem vlastně rád že jsem tyhle lidi opustil. Oni byli ti, kteří do mého života nepatřili úplně přesně tak jako jednotlivé kousky puzzle. A nejedni z nich jsou schopni mne o tom přesvědčovat dodnes.
Pochopitelně, to s nimi nebylo špatný od malička. Od malička jsem z nich vlastně získal částečně to co dnes na sobě obdivuji. Mám respekt ke klasické hudbě, miluju přírodu, cestování a poznávání nových věcí. Vozili mne po horách, po výletech a dost často jsem se dovídal víc než jsem měl. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy začali směřovat můj život oni tam, kam by si oni přáli abych došel. Je lehké ovlivnit patnáctiletýho kluka. Pokud mi nevěříte, zkuste to. Je to nesmírně jednoduché. Tohle mne vlatně tehda trošku zlomilo a ještě nedávno jsem toho litoval, dnes tomu však vlastně děkuji. Ponaučením jsem se vyhnul dalším zklamáním. A hlavně jsem si uvědomil jak je důležité mít vlastní hlavu. Přijmul jsem to jako skvělou životní zkušenost a ponaučení. A přesně takhle je vlastně nejlepší to všechno brát. Všechny tyhle životní zvraty nás posouvají někam dále. A pravidlem pomalu je, že čím víc to bolí, tím víc ti to do života dá. Dnes po těch všech "lidských" obětech a ztrátách musím říct, že si k tělu pouštím lidi jenom lidi, ze kterých cítím to, co bych z nich cítit chtěl. Snažím se vyhýbat lidem, kteří si stěžují, kteří mi brečí na ramenou a nechtějí udělat nic pro to aby byli lepší či šťastnější. Radu jim rád dám. A to takovou: "Za svý štěstí si můžeš sám."
Takže je to v lidech? Dalo by se říct, že ano. Lidé, dělají místa takovými jaký jsou. Pokud na Vás někde budou hnusní, nebude se Vám tam líbit i kdyby to město bylo ze zlata. Stejně tak tomu bylo tady. Teď se tady po letech cítím o něco lépe, jenom protože jsem schopen narazit na lidi, kteří mne budou obdivovat pro to jaký jsem a né schazovat pro to jaký nejsem. I když je to tady těžký, s lidmi se to dá zvládnout. Dokonce jsem na něčí popud začal uvažovat o tom že bych tady zůstal dýl, přesto však nechci ztratit konexe k městu, které jsem si taky zamiloval. A teď jsem trošku v rozpacích. Jestli to vlastně má smysl. Mohlo by to v Praze být takový, jaký je to tady? Mohl bych se tam smát stejně jako teď tady? To je otázkou, kterou vyřeší nějaká "budoucnost", ale protože je rozumnější žít okamžikem, užiji se tohohle. Co se stane, stane se. Co se nestane, nestane se. Není třeba se tím zaobírat nějak obsáhle. Jde o to jestli jsem šťastný teď, nebo ne. Až nebudu, budu se snažit to změnit. A tak, snažte se být co nejvíce šťastný a když nebudete?
Změňte svůj život tak, aby jste mohli bejt!
0 comments:
Okomentovat