Pozitivní myšlení. Ono to občas funguje. Ani to nečekáš a když se chce, nějak se i daří. Byl jsem v domě byrokracie zařizovat nezbytnosti pro následující období a vše se vydařilo s takovou rychlostí, že jsem to ani nečekal. A když jsem dva dny poté rozbalil dopisní obálku s psaním, obohaceným kulatým razítkem, nestačil jsem se divit. Opravdu jsem vše zařídil ve středu a ve středu již bylo rozhodnuto. Možná tomu napomohly ty zvláštní okolnosti, možná jenom to že jsem doufal. To už je těžko říci. Každopádně zařízeno. V posledních dnech se mi taky zachtělo dalšího TrainTripu. Poslední takový jsem absolvoval v roce 2009 a stálo to opravdu za to. Vzpomínky zůstaly a tak nějak se semnou roky nesly. A nijak zvlášť jsem nestrádal, dost jsem se toho najezdil v práci a když mne vyhodili tak i ve svém osobním volnu. A když bylo nejhůře, červená kartička s měsíčním kupónem mi v rámci PID zařídila svezení do aleluja.
Tentokrát se naskytla příležitost, nazvěme ji v rámci dnešního článku příležitostí číslo 1. Mé zdroje napověděly, že se opět chystá akce ve spolupráci s Lidlem. Lidlenka! Za rozumnej peníz, možno projet celý svět. Ehm, teda jenom ČR. Ale i to je za dvě kila dost. A tak jsem se začal schánět, protože jak nemám s kým vytáhnou paty z "baráku" tak akorát plodím kraviny. Jenomže nastal problém, nazvěme ho problémem číslo jedna. "Bohužel, jízdenky jsou vyprodané." hlásí Ema z Ostravy a ženská na infolince mi potvrdí to samé, nýbrž okruh rozšíří na celý MS kraj. Problém číslo dvě vznikl ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl od svý spolucestovatelky že "nemůže". No a jak to tak bývá, tak z těch všech problémů jsem udělal další malé. Pro sebe, pro druhý. No prostě jsem to potento. A tak teď vlastně po vyřešení problému číslo jedna, stále trvá problém číslo dvě. Všechny ostatní malé pominuly. Za vyřešení problému číslo jedna vděčím Andrému, který pro mne ve svém volném čase scháněl jízdenku někde o 379 km dál odsuď. A teď bych i brzy rád vyřešil ten poslední. Tím je D., takže až si to bude číst mohla by snad vědět že mne mrzí to vykolejení a že o to aby jela fakt stojím. Že doufám, že pro to udělá první a poslední. Protože to místo ji furt držím. Opravdu!
Příležitostí číslo 2, se stává ultimátní pracovní nabídka. Možná by se opět mohlo stát, že bych mohl psát o "workintrain" tak jako kdysi. Tentokráte z jiného pohledu ale o to zábavnějšího - doufám. Zítra budu muset projít náborovým procesem a pokud v něm zvítězím - jako že jiná možnost neexistuje, budu se opět pohybovat ve svém nejoblíbenějším prostředí a to ještě na mezinárodní úrovni. To by znamenalo, že bych opět mohl bejt víc a víc happy. Možná dokonce ještě více než jsem teď. Uvidíme, ale s úsměvem tam zítra nakráčím a půjdu s kůží na trh. A pokud se to nevyvede a já budu stále, jaksi bez "zázemí" a "závazků" tak se holt vymyslí něco jinýho, spontánního. To vůbec není a nikdy nebude už problém. Protože "problém" je přeci příležitost a příležitosti se co? Chytá! Takže mi držte palce prosím! Záleží mi na tom.
Jo a jenom tak mimochodem, vážím si pozvání na cokoliv a kamkoliv. Opravdu! Jako rak mám totiž dost často problém s tím že mám pocit, že všem známým bych nejraději dal celý svět a voni mne nechtějí věnovat ani blbou minutu. Takže kdokoliv mne na něco někam pozve - i kdybych to odmítl, tak má u mne velký plus. To je prostě takový to přátelský plus, který se nesmaže. Teda, dobře u raků se smaže průměrně za měsíc dva, kdy se neozvete. Stávají se z Vás pak takový ty mrtvý dušičky v seznamu a to já nemám rád. Protože pak dostanu nějakou podivnou depku a ty kontakty mizí. Občas si říkám: "Proč svět nemůže být jako v The Sims 2? Tam když máte přátele a neozvete se jim, tak ještě předtím než s nimi ztratíte "kontakt" tak Vám milionkrát zavolají a zeptají se jestli třeba nemáte nějakou nemoc, nebo nějakou kravinu prostě." Takže díky Emě za páteční vytržení a Kubovi za toulky deštěm za pivem. Oba jsme vypadali sice jako z minulého století, ale podle mýho jsme v tu chvíli jsme byli dva nejstylovější lidé v tomhle městě.
0 comments:
Okomentovat