Střípky života minulého

Dnes mne nějakým způsobem napadla taková věc. Taková otázka na kterou již léta hledám odpověď. Co ve mně nechávají lidé, kteří se kolem mně pohybují? Doteď si nedokáži všeobecně odpovědět. Ale když se na to podívám ze strany milostných vztahů, tak bych odpověď našel. Děvčat kterých se kolem mne motalo tímto způsobem bylo z mýho pohledu vcelku dost. A i když to teď zní jako bych toho litoval, nelituji. Nelituji ani jedné vteřiny, kterou jsem s nimi prožil. Protože jsem získal mnoho zkušeností, mnoho pocitů se vystřídalo a mnoho událostí se událo. Na žádnou z nich se nezapomíná ani když to někdy skončilo nedobře. Ale teď k tomu co jsem vlastně získal. Naučil jsem se nedržet své city na uzdě, naučil jsem se naslouchat ale naučil jsem se také nevidět a neslyšet. Naučil jsem se jisté empatii, naučil jsem se že není všechno zlato co se třpytí. Naučil jsem se že někdy je málo až příliš moc. A naopak, že někdy je moc příliš málo. Naučil jsem se že né vždy je snaha oceněna, naučil jsem se že né vždy je pohled na svět stejný. A to i v případech že se to zdá zcela dokonalé. Naučil jsem se vzpomínat, naučil jsem se nezapomínat. Z některých jsem získal jen střípky, z některých jsem získal zkušeností, že bych z nich mohl postavit pyramidu. Někteří mi pomohli najít tu správnou cestu k cestování, někteří mi pomohli najít cestu k životu a někteří mi pomohli ten život žít. Také jsem se naučil jisté toleranci k hudbě jiných žánrů. Vzpomínám že kdysi jsem byl zarytý metalista, neposlouchal jsem nic jiného ale jak čas šel tak jsem se pomalu srdcem dopracoval k takové hudební knihovně, že by na mně nejeden muzikant byl pyšný. Naučil jsem se cítit z hudby ten cit, ten citový projev umělce, který se opravdu snaží vyjádřit své pocity hudbou, písní a nebo jen jedním jediným tónem. Jistou dobou jsem tohle začal vnímat a do teď mne to neopustilo. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. A to si občas říkám, že jsem v životě nic nedokázal. Dokázal jsem mnoho, dokázal jsem i nemožné. Dokázal jsem ale podělat mnoho věcí, zkazit mnoho lidí a zklamat nejedno srdce. Nejhorší na tom ale je, že jsem především zklamal sebe. Kdybych byl hudebník, jen tak si sedím v hospodě na studeným pivem a v přítmí skládám skladby. Kdybych byl básník, sedím v kavárně popíjím kávu a skládám básně. Ale protože jsem Moody, tak zde sedím a za tónů mé oblíbené hudby kopu ve svých myšlenkách. Na světě je mi ale krásně, neboť vím že někam patřím, vím že se v dobrém snažím a i když jsem chvíli byl ošklivý parazit, teď už to jsem jen a jen Já.