Dny jdou dále a já se s tím mým životem pomaličku plížím. Za sebou vláčím velikánskej vak plnej průserů. Ale to přeci nevadí., protože jsem vlastně zdravej (teda asi až na tu psychickou stránku). Peníze jsem v rukou nespatřil už pár tejdnů a asi možná ještě nějakou dobu žádný neuvidím. Je to smutné, ale je to tak. Dny které jsem opět nazval jako hunger days se táhly a já už nevěděl co s tím. Ve zprávách na Twitteru mi přistála zpráva, která naznačovala ukončení těchto dnů. Nebo, minimálně přerušení. Dlouho jsem nad tím váhal a snažil jsem se najít způsob, jak takovou pomoc příjmout. Nejsem jeden z těch, kteří by si od lidí jen tak něco brali. Asi jsem tak vychovanej, chtěl jsem to odmítnout s velkým díky. Ale. Mělo to jedno velký ale. Uvědomil jsem si, že vlastně tímto zahodím šanci na alespoň chvíli pocitu blaženosti. Stále jsem přemýšlel, jak jen bych si takovou pomoc mohl zasloužit. Nakonec jsem své přemýšlení srabácky přenechal na chlebodárci. Dohoda padla a o den později jsem se s podivným pocitem vydal za pravděpodobně poslední jízdenku koupenou přes paušal na Vodafone, do nočních ulic města pražského.
Před několika dny, před touhle cestou jsem se zaradoval z toho že už naší čtvrtí opět jezdí tramvaje, docela mi tu chybělo to cinkání, dobíhání na tramvaj a především cokoliv co jezdí po kolejích. A tak jsem byl tak tuze rád, že se budu moci poprvé svézt po zrekonstruované trati. Na tramvaj jsem ještě dobíhal - nevím proč, asi v domnění že jdu na tramvaj pozdě. A že nestihnu přestoupit. Nakonec jsem si uvědomil že sedím v tramvaji, která jela o čtyři minuty dříve než ta má. Nevadí, alespoň budu mít chvíli čas na to si to ještě rozmyslet. Na přestupní bod jsem dorazil o pár vteřin později než odjížděl dřívější autobus směrem k mému cíli. Nevadí, nervozita prostupovala celým mým tělem a začínal jsem se i trošku bát. "Cože? Moody! Co to do tebe vjelo, procestoval si tisíce kilometrů stopem s cizími lidmi, svěřil si jim svůj život a teď se bojíš takový prkotiny? No to si snad děláš srandu..." znělo v mé hlavě. Už se blížil autobus, kterým jsem mimochodem jezdíval ještě nedávno každé ráno do práce. Sedal jsem si na své oblíbené místo a do uší mi zněla hudba. Cesta byla tak nesnesitelně dlouhá. Plná myšlenek. Dohadů. Vnitřních debat. Mírné rozptýlení těchto prvků se odehrálo na Kačerově. Řidič zničehonic začal docela prudce brzdit - víc než je na pražského řidiče MHD zvykem. A jednou zatroubil. Co se to děje? Situaci jsem nepochopil a věnoval se dál poslechu. Pak už jsem jenom zaslechl kousek konverzace mezi dispečerem a řidičem. "Ale já koukám že už jste za Kačerovem. No to nevadí, já mu zavolám ať jede za Vámi a po cestě zpátky Vás někde vystřídá. Normálně to dojeďte a prodlužte si samozřejmě výkaz..." Tím to považovali oba za vyřízené a řidič se bez jakéhokoliv náznaku emocí řítil dále. Nemocnice Krč. Žádný náznak erekce. (Při cestě do práce jsem se tady s ní téměř každé ráno potkával - zrovna před zastávkou kde jsem měl vystupovat) To je dobré. Asi už jsem na to všechno zapomněl. Naštěstí. Zvoní mi telefon. Chlebodárce jest na místě. Stres asi tak jako když mám potkat někoho nového, ale asi tak dvakrát silnější o to že mi ten někdo nový má rovnou něco darovat.
Vystupuju z autobusu. Rozhlížím se kolem, ale ve tmě na místě shledání nikoho nevidím. Jdu blíž a netrpělivě vyhlížím. Nacházím nakonec až u lavičky. Chlápek, vysokej, jsem moc malej nebo on moc vysokej. Podáváme si ruce a v doprovodu pevného stisku ruky si vyměňujeme svá jména. Od teď mu můžeme říkat V. Vedle něj na lavičce leželo několik tašek, evidentně plných. Trošku zaskočeně jsem se musel zeptat, zda li je to všechno pro mne. Byl jsem ujištěn že ano. Myslím že jsem chvíli neměl asi slov, ale pak jsem jen našel. Šlo o naši dohodu, že to nebude jen tak zadarmo. Chtěl jsem vědět čím se odvděčit. Byl jsem zaskočen podruhé, mé vyprávění nad pivem o mé životní pouti měl být jeden ze způsobů jak se za tohle odvděčit. "Opravdu chtějí lidé slyšet brblat nějakého Moodyho nad pivem o tom jak strašně rebelskej život žije? Asi ano... Jsem výjimečnej." Další možnou protislužbou mělo bejt nějaký obchodování s nepotřebnejma věcma. Abych byl dobrák na revanš jsem nabídl vykonání obou těchto věcí. A přesto mi to příjde málo.
Odebrali jsme se do nedaleké hospody a po zjištění že není uvnitř jediného volného místa jsme si uráčili na baru vyzvednou zlatavý mok a šli jsme se posadit ven na listím zapadané posezení. Mám takovej trošku neblahej pocit, že to pivo chutnalo zvláštně. Byl to Gambáč, desítka ale popravdě chutnala trošku dost divně. Buď mi v puse za tu dobu hladu vymřely všechny chuťové buňky, nebo to byl nějakej shit. Trošku jsem odhadoval jak se na to pivo tváří V. ale nevypadal taky zrovna nadšeně. Nedovolil jsem si to pivo kritizovat, neb jsem na něj byl pozván. A víte, né nadarmo se říká že darovanému koni není radno na zuby hledět. Popíjeli jsme pomalu, příběhy a povídky pomalu plynuly. Snad jsem byl dobrým společníkem. Během naší debaty padlo i pár myšlenek, že bych měl udělat něco, o čem sním docela už delší dobu, ale od nikoho druhého jsem to ještě neslyšel. Taková knížka, to by mohlo bejt žůžo! (Dodatečně mi to pak i posvětila Ef) Ale stále si říkám, opravdu na to mám?
Dopili jsme druhé pivo a oba jsme byli zralí na cestu zpátky. Tak jsem poslušně odnesl zpátky sklo a vydali jsme se k nejbližší zastávce, směr Vršovice. V. pro mne ještě zjistil spoj a já pak už jen za krátkého díky a podání ruky musel běžet k právě přijíždějícímu autobusu. Sedl jsem si na nejbližší možný flek a obklopen taškami jsem ještě asi minutu seděl a čuměl na to jak stojíme stále na té stejné zastávce. Nemusel bych běžet, vědět to dříve! Předemnou seděly dvě nějaké totálně sjeté smažky s dvouma psama. Netvářily se zrovna nadšeně, když viděly že na ně hledím. Trosky. Na Kačerově zmizely a já se mohl už v klidu věnovat pohledu z okna. Dorazil jsem domů a začal jsem zjišťovat co vše mi bylo naděleno. Během chvíle tolik překvapení, jako když malý dítě rozbaluje dárečky u stromku. Mám co jíst! Hlasitě jsem chtěl zakřičet ať si hunger days naserou že už kamarádi nejsme, ale spolubydla vedle spal a tak jsem ho nechtěl svým nadšením příliš rušit! Rovnou jsem si připravil malou večeři a s počítačem jsem se odebral k sobě do pelechu.
Další dny plynuly tak nějak hůř, asi možná díky tomu že jsem se rozloučit s kamarády "hunger days". Cítil jsem se nějak osamoceně, venku bylo střídavě hezky a hnusně. Přesto jsem však toužil s někým bejt. A tak jsem opět zavítal do vod, kde občas lovím dušičky k povídaní. Ale, tentokrát opět nic. Ani náznak. Nic. Opět přicházelo to uvědomění, jak jsem v tomhle městě zase sám. Snažil jsem se chvíli zabavit na StumbleUponu ale pak to stejně všechno přišlo. Mám asi takovej ten syndrom osamělého cestovatele. To je tak když lidé zasvětí svůj život dobrodružství a cestování - pak nemaj čas na to činit si mezi lidmi dobré přátele, kteří tady jsou pro Vás pokaždé, když si zamanete. Počkat. Já ten syndrom mám, ale že bych cestoval? To zas nemůžu říct. Honí se mi právě hlavou myšlenky na to někam zmizet. Nechat za sebou všechno to, co jsem doposud měl - takže nic a vydat se o dům dál. Ale, když... já tu Prahu tak miluju... Neskutečně. Nedokážu si představit svůj život jinde - kromě chatrče někde v lesích na severu. A nebo, dokážu? Ale nedokážu to realizovat? Všechno je možné.
Na závěr bych moc rád poděkoval ještě jednou V. za to že mi tak moc pomohl bez toho aniž by za to lichvářsky chtěl neskutečně velkou protihodnotu. Tentokrát jsem se zase přesvědčil, že svět není plnej jen sobeckejch lidí, ale že se mezi nimi najdou i lidé s troškou empatie a chutí pomoci "bližním".
0 comments:
Okomentovat