Dobré ráno, znechucená neděle

Po docela krátké noci, vstal jsem do prosluněného nedělního dne. Jsem však znechucen, nějak. Zdálo se mi o tom, že jsem opět začal chodit do školy a že jsem se hned první den potkal s předsudky a povrchností lidí, kteří mne něco měli naučit. A vězte že tohle Vám dokáže zkazit den. Nebo minimálně jeho začátek. A to jsem si včera večer zrovna říkal, jak by dnešek mohl bejt vlastně super. Kdybych dostal další odpověď na to jedno milé pozvání, které mi bylo doručeno nedávno. Ale nedostal jsem. Z dnešních toulek po parcích plných barevného listí a nasávání síly ze slunečních paprsků nic nebude. Možná nebude nic ani z toho plánovaného výletu na kole, protože mi přijde že venku je docela zima. Na druhou stranu, třeba se to trošku vybere a bude to možný. Co mi však ale dále leží na srdci, je jistá radikální změna chování K. a nebo možná i toho mého. Nějak jsem přestal vůbec chtít její interakci. Přijde mi totiž, že se k sobě vůbec nehodíme. Ani vlastně zdaleka. Snažím se to z hlavy všechno vymámit po ránu, ale má mysl je tak tuze ospalá že to moc dobře nejde. Chtělo by to zase nějaké velké rozptýlení. Dlouhé, na první pohled nikdy nekončící rozptýlení podzimních dnů. Takové na které v posledních dnech vzpomínám. Barevnost podzimu minulého, zamilovanost, pocit spokojenosti. Návštěvy stromovky. Asi něco tuze strádám....

"Whenever I'm alone with you

You make me feel like I am free again 

Whenever I'm alone with you 

You make me feel like I am clean again" 

Co  takhle znovu fotit krásy podzimního parku? Smát se? Žít.