Dějí se podivné věci. Cítím uvnitř někde strach. Strach o milovanou osobu. Cítím se vyděděn, když mi nikdo nedá zprávu o tom, že jeden z mnou nejmilovanějších lidí na celičkým světě je v nemocnici a je na tom vážně. Nikdo. Pověděla mi to až náhodně máma, když jsem jí teď zavolal. A přitom všichni vědí, jak moc svou babičku zbožňuju. Asi ví, že mám moc starostí vůbec s tím existovat sám o sobě a že tohle by mi asi moc nepomohlo, ale sakra tohle je přeci tak strašně důležitý. Moc si přeji aby to přešlo, aby se jí nic nestalo, abychom si spolu ještě několikrát mohli užít prokecanejch večerů, abych si u ní mohl dát to nejbáječnější, nejkaloričtější a nejtučnější jídlo. Abych si u ní mohl dát pivo. Dát si v pohodě cigáro a smát se na celý kolo. Abychom spolu vypili flašku pálenky a probrali přitom celý život jaký je. Přesně tohle se ještě stane, milionkrát. A jestli ne, budu hodně dlouho nejsmutnější člověk na světě.
Zvláštní je to, že v hlavě se mi opět rodí myšlenky útěku. Dneska jsem něco asi posral a je možný že za to dostanu pěkně za uši. Ale já se z toho neposeru. A jestli se to stane a já za to že jsem dneska nezvládl základní povinnost coby ovčan skončím tam kde jsem byl před týdnem bude to nemilé. Stále mne nad vodou drží přítomnost J. neboli mašinky, mýho děvčete. Těším se na to až ji zase uvidím a budu ji moci umačkat. Nejraději bych se přestěhoval někam blízko ní. Nebo jinak, nejraději bych posunul čas a přestěhoval jí do svý blízkosti. Protože takhle, je to těžký. Ale Moody to zvládne!
Včera jsem si chtěl užít muzejní noc, ale co myslíte? Kamarádka se semnou tak zlila, že jsme navštívili jenom jedno muzeum, kde jsem vedl dlouhý debaty s cizími lidmi. Na různá témata. A pak už jsem jenom blil. V metru, fuj. Čuně jsem. Vyzvracel jsem se několikrát do batohu co jsem měl na klíně. To musela bejt ostuda na celej vagón. Obzvláště jel li sem metrem až domů, což asi jel. Ztratil jsem doma absolutně pud studu. Svlíkl jsem se do naha a mezitím asi milionkrát ještě zvracel z balkónu. Chlast je svině. Začínám mít opravdu problém že tohle není dobrý. Právě díky němu jsem dnes posral co jsem mohl a cítím se tak děsně, že je to nemilé. Z balkónu smrdí zvratky.
"Chtěl bych strašně moc jet jako vy. Jenom tak vztyčit prst a odjet." - říkám přátelům co se vydávají na pouť stopem do zemí vzdálených. A mne tu přitom hraje Johny Cash a peru pozvracený věci. Na účtě nula.
Po týdnu v práci jsem unavenej. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Je to nuda. Je to stereotypní. Dostanu za to pouhých 11 700 a ještě se z toho potentuju. No a když se na to podívám takhle, tak první měsíc dostanu o dost míň protože jsem nastoupil až 6. 6. takže mi příjde výplata a já ji rovnou obrátím lidem, kterým něco dlužím a ještě mi z toho nic nezůstane. Nemilé. Musím najít další zdroje příjmu, začal jsem teď koukat po nějakým affiliate programu a nejvíce mne zaujaly payday půjčky, ale když koukám na možnosti propagace je tam silně konkureční prostředí a PPC jako takové asi ani nemá smysl - protože průměrná cena za proklik je někde kolem 20 kč - ož je mega moc peněz. Zatím mne nic jinýho nenapadá.
No a na závěr? Song na dobrou noc.
0 comments:
Okomentovat