Paní Božská a cestování časem

Všechno byla záležitost vlastně několika měsíců. Přesně asi čtyř, ve kterých pod zástěrkou jiné identity občas potkával jsem v online světě děvče, které bylo natolik povědomé, že jsem brzy na základě souvislostí zjistil že to byla A. Nakonec zjistila i ona, že to vím. Bylo to provalený. Chtěl jsem vědět jaká je teď ta paní Božská, která v mým životě znamenala vše a přitom vlastně už nic. I když, zní nic až moc silně. Nemohla znamenat nic, protože byla siluetou ve vzpomínkách na šťastný dny, ke kterým jsem se vracel čím dál méně, protože mne bolelo to porovnávání s přítomností. Bolelo to jako střep, který je zabodnutý hluboko v těle. Bolelo to jako bolest proudící žilou. Au...

Ale nic z toho jsem nemohl dát najevo cizí identitě. Sára se jmenovala a skrývala se za ní A. Nemohl jsem cizímu děvčeti psát o tom, co ve mne bylo/je/může být. Bylo to nevinné psaní, nevinné seznámení. Těšil jsem se z toho, že vlastně skrz tuto postavu můžu dostat kousek jejích myšlenek. Že můžu opět ochutnat tu podobnost, tu příchuť myšlenek, ten směr, prostě vše. A přitom potají číst psaní A. na jejím blogu, který je vlastně místem kde jsem asi jediný, co čte její myšlenky, které v tu chvíli směřovaly ke mne. Chtěl jsem Sáru vidět. A věděl jsem, že když počkám, možná se stane že ji uvidím. Ale věděl jsem že místo Sáry se objeví A. Celé to bylo zvláštní. Takové, sebezničující. Představa, že uvidíš někoho kdo v životě nasadil laťku tak vysoko že ji zatím nikdo nemohl překonat. A že pokusů bylo nespočet. Asi tak jako když hrajete opilý šipky. Zkuste se trefit. Ale oba dva jsme hodili a hra začala tím, že jsme trefili střed. Na poprvý.

Padlo rozhodnutí, pozval jsem Sáru na jedno nevinné odpoledne strávené ve stínu někde na Vítkově. Souhlasila a já věděl že se A. rozhodla, na základě toho co píše na svém "blogu". Věděl jsem že se objeví ona a začínal jsem se nesmírně těšit, že po dlouhém roce ukojím tu chuť po objetí, které nebude zatížený minulostí. Nemohl jsem na to přestat myslet a obavou bylo, že to nezvládnu a že když ji jen spatřím, že se se slzami  v očích obrátím a rozběhnu se proti zdi. Taky jsem se bál toho, že tohle udělá ona. Nedivil bych se.

Nakonec však nadešel den D a já dvě hodiny před plánovaným setkáním obdržel sms ve který se ptala jestli platí místo setkání a čas. S radostným úsměvem jsem to potvrdil čímž se uvnitř mne zvýšilo napětí z toho co bude. Jak bude. Nakonec jsem nebrečel já, ale brečelo počasí. O pár chvil později vystupoval jsem z tramvaje na Želivskýho a mezi provazy deště jsem se blížil schodům do stanice metra. Měla přijet kolem čtvrt na tři. Byl jsem tam na čas. Čím blíž jsem byl místu setkání, tím víc se mi svíral žaludek. Není tady. Rozhlížím se, ale nikde ji nevidím. Asi si to rozmyslela na poslední chvíli. Počkám ještě chvíli. Zahleděl jsem se do mapy s tím, že do mne určitě dloubne. Nebo mne osloví. Nechci koukat na ty nekonečný zástupy lidí, které vyplivuje eskalátor. Co když mezi nimi nebude ona.

"Moody?" Otáčím se. A je tak blízko, živá a úplně stejná jako před rokem. Má na sobě černou koženou bundu. Dva culíčky. A je furt stejně maličká. Obejmul jsem jí. Žaludek umírá v sevření toho zařízení, které tohle uvnitř způsobuje. Rozplasknul se a doslova po celém těle rozprsknul tu tekutinu radosti z něčí přítomnosti. Její účinky jsou všechno, jenom né negativní. Dokáže cokoliv pozitivního co si představíte. Během cesty po eskalátorech, kdy už vím že půjdem ke mne na kávu se dozvídám že opravdu půjdem. Vítkov se ruší. Pro nepřízeň počasí samozřejmě, aby bylo pro zásadově smýšlející jasno.

V metru jsem se podíval do těch hnědých očí, který jsem viděl tak dávno. Připomínají mi vše hezké. Vše dobré. Dva culíčky, který zdobí její obličej mne doslova svádějí k tomu abych za ně zatáhl a přitáhl ji k sobě. Ale nedělám nic. Je to přeci Sára. Nemůžu po "cizí" holce takhle vyjet, i když v myšlenkách bych ji na místě ulíbal k smrti. "Ve stanici Hostivař došlo k vraždě, mladý muž pozřel mladou dívku za živa." stálo by v ranních novinách, který rozdávají kameloti zdarma. Vystoupili jsme na Strašnický a šli jsme ke mne. Furt jsme si o něčem povídali a vlastně jsme už ani nevnímali ten déšť, který nám obou stékal po tvářích.

Vyběhli jsme do posledního patra našeho domu a já ji vpustil do svého bytu. "Opravdu si vodíš dívky, který vidíš poprvý k sobě domů?" znělo a já jen se smíchem odpovídal že ne. Věděl jsem kam tohle všechno směřuje, obzvláště když jsem zaslechl: "Anyf mi o Tobě řekla, že si na tebe mám dát pozor, protože jsi zvrhlý." nejsem - jenom mé myšlenky tě právě svlékly za dveřma a vášnivě tě tady znásilnily na té pofidérní stoličce. Nemohl jsem říct nic. Ale asi mi to četla v myšlenkách protože tohle nám oběma šlo.

Došli jsme až do mého pokoje kde se usadila na postel, přes kterou jsem na poslední chvíli hodil spacák. Nabídnul jsem jí kávu. Ledovou. Dala si. Společně jsme si ji vychutnávali v mé posteli. Aby toho nebylo málo, vytáhl jsem i jahody se šlehačkou. Povídali jsme si a já se skoro co několik chvil tupě usmíval a hltal každé její slovo. Jako kdysi. Sára se mi líbí. Cítil jsem její vůni, už jenom když jsem jí vzal bundu a pověsil ji na provizorní věšák tvořený hřebíčkem ve zdi. Dali jsme si cigaretu na balkóně. Tušil jsem, že to bude nesmírný požitek. Jak by taky ne, když kdysi se po každé cigaretě na mne vrhla a chtěla mi snad vykousnout jazyk z pusy. Stále se držím. Občasný dotek. Střetnutí pohledů. Srážky. Pavouk.

Záblesk. Sedí za mnou mám rozpuštěný vlasy a cítím její dotek na svých vlasech. Jako by v tu chvíli byly vlasy tím nejcitlivějším na mém těle. Myšlenky vypnuté. Smysly fungovaly však na 101%. Letmo se dotýkala i mého obličeje a mnou proudila vlna zvědavosti a vzrušení. Proplétala se mými vlasy. Jak jsou dlouhé hladila mne i po zádech a občas tak provokativně zajela rukou na břicho. Chtěl jsem jí to vrátit. A tak jsem jí to nabídl, jestli nepůjde přede mne. Chvíli jsem jí hladil a nenápadně čmuchal k jejím vlasům. Voněly. Moc. Stejně jako ona jsem se občas letmo dotýkal jejího obličeje, zástěrným manévrem bylo shrnutí vlasů za uši.

A tak se to ještě jednou opakovalo, až do chvíle kdy jsem málem spadnul z postele. Dotýkal jsem se jejích rtů. Cítil jak se třese stejně jako já. Jako by mezi námi bylo nějaký nepopsatelný vzrušující pouto. Děsil jsem se toho co se semnou děje. Najednou seděla přede mnou a koukala mi do očí. Blížil jsem se. A zkracoval tak vzdálenost mezi našimi rty. Nakonec jsem tento fakt zcela zrušil. A políbil jsem jí. Bylo to takové, zkoumavé políbení jako kdysi. Letmý dotek. Opatrně. Nakonec jsem cítil jako kdyby do sebe dvě ozubený kolečka zapadly. Pak už jsem si přál, ať to neskončí. Povalil jsem jí na svou postel a líbali jsme se. Objímal jsem jí a vnímal každý pohyb jejího těla. Nakonec to samozřejmě neskončilo jenom u líbání. Slíbil jsem jí, že ji kalhoty nesundám. Že rozepnu jenom ty dva osudný knoflíčky.

Oba dva jsme věděli, že je sundám. Stejně jako když jsme se poprvé milovali. Ale oba jsme trapně jeden druhýmu věřili. Vzrušením se svíjela. Byla jako hudební nástroj na který jsem svými prsty hrál. Přitom jsem jí vlastně mohl líbat. A užívat si toho, že je tak blízko. Užívat si toho záblesku. Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí. Totálně pohlceni vášní, chutí, vzrušením z přítomností toho druhého. Užili jsme si jako dřív, i když tentokrát to bylo vylepšeno o prvky, které kdysi byly pouze z donucení a dnes byly jaksi přirozenou součástí. V hlavě mi vybuchovaly buňky štěstí a spokojenosti. Koukal jsem na to její drobné tělíčko. Na její mimiku, která při sexu stojí za to. Na to jak je mi poddaná. Jak se zarývá nehty do mého polštáře jako dřív. Jediné co bylo jiné, že už o ní neslyšela půlka domu. Trošku mi to chybělo ale všechno to vynahrazoval ten pocit, když si užíváš sex s někým kdo je pro tebe "božský". Nepopsatelný pocit. S nikým jiným si takhle neužiješ. Se všemi je to jenom holý akt. Tohle je, něco... co pochopí jen ti, co mají někde někoho božského.

Po tom všem, jsme jenom tak leželi v posteli. Poslouchali jazz a já jsem byl přitulený až do chvíle, kdy jsme oba dostali chuť na pivo. Jak nezvyklé u nás dvou. Haha. S nikým jiným než s ní si pivo po sexu neužiju. Letěli jsme do obchodu pro jedno pivo. Pro každýho jedno samozřejmě, nejsme žádní troškaři. Pak už jsme se jenom za paprsků zapadajícího slunce ubírali do útrob metra. A i když to pár minut trvalo, začínal jsem tušit, že se brzy rozloučíme a oba zmizíme do svých životů. Ve kterých zůstane jenom nepředstavitelně hezká vzpomínka s chutí aby byla reálnou vždy ve chvíli kdy si na ni vzpomeneš. Takže vlastně furt. Teda, alespoň teď. Druhý den po záblesku. V metru mne však, překvapila tím že dala najevo že chce doprovod až na autobus domů. Poškádlil jsem jí tím, že s tím jsem nepočítal ale přesto věděla že pojedu. Loučení na Dejvické bylo asi takové, že jsem nevěděl jestli mám brečet nebo ne. Měl jsem co dělat abych když uteče z toho objetí, abych se neotočil zády a nevyhrkl "Kurva né..." a nezačal brečet. Nechala si ujet snad čtyři autobusy, nechtěla se loučit stejně jako já. Seděla přede mnou na malé betonové zídce a já si stále mohl užívat její vůně. Mohli jsme se smát. Mohli jsme se líbat. Než přijel ten autobus. Ten poslední. Do kterého po dalším objímání a polibcích před zraky nastupujících nastoupila. Zamávala a já viděl jak vyráží směr zapadající slunce. Konec záblesku.

Flashback. Všechno jako dřív. Stejný pocity. Stejný zážitky. Stejný všechno. Byl jsem.... vlastně stále jsem v šoku. Co dokážou dva lidi vytvořit, zinscenovat, zapálit, prostě tohle bylo opravdu silný. Moc silný. Až ten pocit ve mne přetrvává do teď. A vzpomínáš, na to co bylo a zjišťuješ, že kdyby jste to kdysi neposrali tak.... je dost možné že je všechno jinak. A ještě si o tom píšete. A ty zmizíš. Všechno zmizí. Byl to krásný den. A asi mi to nikdo nebudete věřit, ale tohle jsem si nevymyslel.... Jo, a to je důvod proč se teď cítím strašně zvláště - opravdu nepopsatelně zvláštně. Ale chci tohle odpoledne zpět.