"Jak se sakra může zase tvůj život otočit Moody, vždyť si ztracenej případ!" "Nejsem! A otočil se!" "Jo a co se stalo tak zvláštního?" "Ty to nevidíš? Fakt to nevidíš?" "Ne." "Ale já jo! A nejenom vidím!" "A třeba si jenom naivní."
Povídají si tak dvě mé já.
Za poslední dobu toho bylo moc, nemluvím o tom že jsem se nasral na pár lidí. Teda, né nasral, já jsem jen do jejich kolonky zapsal poznámku a když někdy něco bude, tak já si na ni třeba vzpomenu. Na druhou stranu, věci se mají tak, že na některý věci prostě zapomenu a rád - hlavně třeba na ty, který jsem si vytvořil sám ve svý vlastní hlavě. Ono je to ve skutečnosti vše jiný. (NASLOUCHEJ! POZORUJ!)
Všímám si, že už se celkem dlouho nedloubu v tom co bylo kdysi. Což mne činí odolnějšího světu okolo. Nesnažím se věci spojovat tak jako kdysi. Vytvářet tak nesmyslné věci, nesmyslné souvislosti - i když v tu chvíli smysl dávají. Začal jsem koukat na to, jak některý akce vyvolávají reakce. Pozoroval jsem je a z každý se snažím něco vzít. A tak jsem se učil. Učím. Strašně dlouho.
Je všeobecně známo že jsem trošku smolař. Nebo, něco takovýho. Dal bych tomu trošku jinej název. Pojmenoval bych to něco jako, zdroj neuvěřitelných příležitostí a zážitků. Dost to ovlivňuje mé myšlení. Jako opravdu. To je až někdy k nevíře, jak moc silný chtíč dokáže něco "vytvořit". Stejně tak jako negativní myšlenky, dokážou pokurvit i to co ještě ani nezačalo. Všímám si toho docela dlouho. Třeba v práci. Nadávám na lidi, nadávám na firmu. Ono to z části sice má důvod, ale asi bych to úplně neměl dělat. Do teď nemám tablet. To bylo keců, že ho dostaneme příští týden (vysloveno někdy asi na začátku dubna). Nemám mailovou adresu, kterou je fakt sakra velký problém zařídit. Pár posranejch kliků.
Do tý práce chodím pomalu míň než na toaletu s velkou potřebou. Tohle je akce a má reakce? Ztrácím důvěru k tomu, co bylo dohodnuto a nějak mne netíží to co se tam děje. Je to pro mne úplně jinej svět, kterej už mne vlastně ani tak moc nezajímá. Do pátku jsem měl přinést fotku. Ten e-mail přišel před čtyřmi dny. Možná bych ji donesl, kdybych v pátek dostal výplatu. Mají mi poslat posraný dva tisíce a já na ně musím čekat už více než 14 dní. Proč? Tyhle zažitý standardy mne začínají štvát. Fotku jsem nedoručil a jestli se někdo vůči tomu ohradí, tak si nenechám nasrat na hlavu. Problémy klientů se řeší stejně tak pružně - na doporučení jednoho mého klienta volal nějaký jeho známý, že má zájem o naše služby. Nebyli schopni se mu celý týden ozvat. Co je špatně? Přesně to, že pokud má někdo zájem tak bych se měli zajímat, ne?
A tak mám dvě práce. "Cože, dvě práce?" Jo, přesně tak. Nějak náhodou se naskytla taková obyčejná, nudná, stereotypní práce v jedné korporaci. Na osm hodin. Od pondělí do pátku. Jako běžný ovčan. Nebaví mne to, je to fakt hrozný a snažím se to zkousnout, ale bylo to třeba. Protože slibovaný super výdělek se jaksi nedostavil........ Teď mám vážně pocit, že píšu o sračkách. Co něco hezkýho?
Poznal jsem děvče. Kde jinde než na netu. Asi je možná lepší, když mne lidé poznají nejdříve z této stránky - než li po té fyzické. Né že by ta stránka byla nějak hezká, nebo svůdná. Ale asi je kolem mne nějaká aura, která ty lidi vyloženě přitahuje. Občas vidím jak na mne někdo má zapíchnutý oči. Některý holky v metru. Vlaku. Autobuse. Tramvaji. Všude. A já vím, že kdybych se nějak projevil - chtěly by mne opíchat. Zní to dost egoisticky. Ale všichni chtějí se všema píchat. Výjimkou byla třeba maličká. Jo, ta s tím hudebním nástrojem a hraním na něj uprostřed utajené noci v její posteli. Ta mne chtěla opíchat jenom tak. Ale já jí vlastně taky a tak jsem to udělal. Doslova jsem si to přál, protože jinak bych za ni tu cestu nevážil.. (Opět se dostáváme k tomu že jsem to chtěl a dostal jsem to) Jenže.. víte jak to nakonec dopadlo...Kurva! O tom taky psát nechci! Tak na rovinu. Nazvěme to školní výlet.
Školní výlet
Byl jeden letní den. Moody si to kráčel do práce, vybaven šesti houskami a dvaceti dekagramy pařížského salátu. V hlavě měl myšlenku, na to že už bude jedna hodina a on výjimečně bude odcházet z práce. Měl to tak skvěle promyšlený, že ho z práce pustili. Co se však mělo stát? Zcela nezávisle na tomhle, nasedala jedna dívka spolu se svými spolužáky do vlaku směr Praha. Věděla, že dnes uvidí Moodyho a určitě se taky strašně těšila. V plánu bylo rychlé setkání, vytrhnutí z třídního kolektivu uchváceného výletem do matičky Prahy. A to se taky mělo stát. Nestalo. V jednu hodinu Moody opouštěl brány korporace a mířil si to metrem do centra pražského. Snažil se jí dovolat, ale nezvedala mu to. Začínal se docela obávat toho, že se neuvidí. Začal býti nervózní. Jako dost. Nakonec se asi po 46 minutách pátrání po dívce, která doposud žila v jeho představách stalo to, co čekal. Viděl ji před sebou. ¨
Stála tam zády k němu, měla telefon u pravýho ucha a hleděla na muzeum. On přicházel od staromáku a věděl na sto procent že je to ona. Přivítáli se s nadšením, že nakonec oba opravdu existují. Chvíli se tak dotýkali rukou. Objímali se. Konečně mne po dlouhý době objal někdo jinak než jako věc. Plán se vytvořil nějak spontánně a oni stáli u automatu na lístky a kupovali lístek na cestu metrem. Cíl byl jasný. Moodyho doupě. Co tam? Takhle rychle? Jahody měli sníst! Jahody co pro něj ta dívka natrhala na zahrádce. Přijeli k Moodymu domů. Leželi v posteli. Smáli se a při tom zobali jahody. Moody věděl co s ním jahody udělají, ale i přes to je jedl jako malé jednohubky. Hleděl při tom do těch krásných očí naproti. Až z něj vyklouzlo: "Je vedro, dáme si sprchu?" Dali si sprchu. Byli zvrhlí. Neskutečně. Měla se vrátit ve tři. Skončili těsně před třetí. Vypadalo to jako základ pěkného průseru. Vše však Moody obratně vyřešil. A že průser měl po cestě na nádraží ještě nejednou šanci. Pak už jim jen zbývalo pár chvil, co ruku v ruce kráčeli halou hlavního nádraží. Jan Jesenius už se řítil a odvezl jí pryč. A tak je opět jenom v myšlenkách.
0 comments:
Okomentovat