Útěk do divočiny číslo 2 - Tentokrát zcela neplánovaně

Má spontánnost a má duše se opět zase na chvíli projevili a to tak jak nejlépe to tyhle dvě věci zároveň umí. Vzbudil jsem se ve středu ráno, rozčarován tím že se mezi mnou a mou milou událo takové menší nedorozumění, které vyústilo až v to že jsem si snad i myslel že se otočila zády a už se nikdy neobrátí. Co jsem měl dělat, telefon ignorovala, zprávy na netu taky a já nevěděl proč. Nic, sbalil jsem si svůj malý batoh a neznámo jak to dopadne jsem vyrazil na nejbližší místo na stopa. Destinace byla jasná, bylo to 220 km vzdálené město na Moravě. Co semnou bude až tam dorazím mi bylo jedno.

Jel jsem samozřejmě na Černý most, protože tady dle stopařských míst je nejlepší flek z Prahy na Hradec Králové. Myslím si to samé, ačkoliv jsem zde stopoval jednou v životě. Pomalu jedoucí auta. Místa k zastavení habaděj a provoz velmi slušný. Pokud člověku osud vyfiltruje auta odbočující do nedalekého obchodního centra, dostaneme se na velmi slušný provoz mimo město. Kreslím ceduli HK a připravuju se na stopa. Zabírám si dvě místa alá Kick & Ride (v mém případě tedy spíše Pick & Ride). Stopoval jsem asi patnáct minut a zastavil mi stříbrný Seat novější výroby, docela pěkný auto a já čmuchal minimálně klimatizaci. Běžím k autu a ujišťuji se rychle zda-li chlápek jede na Hradec Králové. Jede. Super!

Chlápek hovořil do handsfree. "Ahoj! Co děláš dnes večer? Pober Marťu a doražte večer do hospody. Zapijeme, Nikolku." zve chlápek své známe na oslavu svého dítěte. Gratuluji svému řidiči a ptám se ho kam jede z Hradce. Jede jenom do Hradce a jediný zádrhel na naší cestě má být zastávka v Burger Kingu. Nevadí. Jsem zván jestli jdu s ním dovnitř, ale moc se mi nechtělo utrácet a tak jsem nešel. Vím, že třeba mohl říct, že mne zve ale to nebylo tak jednoznačné. Jinak bych se nechal pozvat zcela jistě.

Pak už jsme si to uháněli do Hradce 135 km/h. Pán byl nějaký IT manažer a přemýšlel celou cestu kde mne vyhodí abych mohl jet co nejrychleji svým směrem dál. Dostávám od něj tipa a dokonce mne kvůli němu zaveze o několik Km dále. Přesněji někam na okraj města, na zastávku u rybníčku. Na Plachtě tomu tady říkají. V hlavě mi zní eye of tiger a kreslím další ceduli. Oh, počkat. Vlastně nemám na co. Jdu do nedalekého Lidlu sehnat karton. Oslovuji prodavačku co ke mne stojí zády a doplňuje nějaký džusy. Otáčí se a pozor - byla to asi ta nejhezčí prodavačka všech Lidlů. Docela malá holka, s krátkýma černýma vlasama, hnědý oči a na první pohled docela mládě. Krabici nedala a všechny přede mnou patnáct minut před tím než jsem se zeptal slisovala v tom děsným kontejneru za krámem. Mrška!

Nakonec jsem ceduli nakreslil na nějaký propagační materiál z práce, který měl druhou stranu prázdnou. Tak se to má. Recyklace. Stavím se ke krajnici a přesně třikrát pouštím trolejbus číslo 3! Poté mi staví týpek v Golfu a ptá se: "Kam to bude šéfe?" Odpovídám: "Svitavy pane, tam bych potřeboval." "Tak to Vás povezu do Litomyšle, nebo do Poličky. Tam končím. Tak si to rozmyslete." a vyrazili jsme na cestu. Klikatá cesta číslo 35. Předjíždění kamionů. Strach. Takový mám dojem z týhle cesty pokaždý. A vůbec, z každý cesty na který je takový provoz kamionů a osobáků jako tady. To se prostě nedá.

Vyhodil mne v Poličce a doporučil mi místo kde si stoupnout a dojet do Svitav. Teď si vzpomínám na ten pocit, kdy jsem prošel městem a až na konci si uvědomil že se tady vyrábí skvělé pivo. V pivovaru jsem nebyl. Škoda. Zastavuje mi obrovský starý Jeep s německou poznávací značkou. Řídí ho nějaká starší ženská a mluví ČESKY. Super. Hodí mne do Svitav na náměstí, že prej nic jinýho tam nezná. Po kapotou vrčí aspoň dvoulitr a řidička si s řazením nemusí ani lámat hlavu. Super svezení.

Za zvuku klaksonu aut za námi, vyskakuju rychle do křižovatky ve Svitavách. Mám už připravenou ceduli a letím na výpadovku z města. V dáli vidím kolegu stopaře a tak jdu rovnou k němu. Ten mne však celkem nepříjemně odmítne a tak jdu stopovat o kus blíž městu. A to jsem se šel jenom dovolit zda li se mohu představit o kus před něj na výjezd z benzínky. Běhěm dvou minut mne vyzvedává chlápek v nějaký polododávce. Ani se za toho druhýho stopaře nepřimlouvám. Jenom blbě čumí. Že jsem přišel a hned odjel. Po cestě toho moc nenakecáme, ale je to stejně fajn, vědět že budu v cíli. I když jsem vlastně ani nevěděl co mne čeká.

Čekalo mne nadávání, nervy a všechno možný při čekání na náměstí. Nakonec jsem prošel celým městem a byl pozván k mé milé. Tam jsem si oddychl, že jsem splnil a dokázal co jsem si ráno řekl že udělám. Nakonec jsme pobíhali po zahradě, sbírali jahody, cpali se výbornou buchtou a pili ledový jahodový koktejl. Po sedmý jsme zmizeli a naše cesta vedla do místního Lidlu, kde jsem si sehnal pár věcí nutných pro přežití noci někde venku. Věděl jsem že budu určitě nocovat v nějaký provizorně postavený chatrči někde v kopcích a tak jsem se na to vybavil. Zatím jsem nevěděl jak moc krutý to bude.

Pokud by někoho napadlo jak jsem to postavil, tak ne, tak božský nejsem. Dílo cizích rukou.

Rozloučili jsme se a od té chvíle jsem byl oddán přírodě samotné. Mým domovem se na tuhle noc stala chatrč s krbem, dvěma lavičkami a stolem. Sdílel jsem ji spolu s pavouky a všelijakým hmyzem. Ještě než zapadlo slunce, musel jsem upravit místo na spaní. Tím byla pouhopouhá zem. Takže jsem lítal po lese a trhal listnatý větve abych si vytvořil izolaci od země. Na tu jsem položil karton přinesený z lídlu a zdálo se, že by to mohlo stačit. Usnul jsem a v jedenáct večer jsem zjistil, že nestačilo. Rozdělal jsem oheň v krbu, který byl postaven z cihel a měl dokonce i komín z plechu. Teplo krbu mne opět dovolilo jít si lehnout. Měl jsem jenom malou dečku. Žádný spacák. V půlce noci jsem přemístil své celé lože před krb. Risk je zisk. Teplo na mne sálalo a já mohl spát, i když jsem se budil abych přikládal a ujišťoval se že nehořím.

Ráno bylo krutý. V přírodě se brzy vstává. Byla mi zima a věděl jsem že mne čeká náročný den. A že náročný byl! Ráno jsem si za odměnu mohl dát sprchu, nasnídat a hlavně se zvrhnout. Pak jsem svou milou doprovodil do školy. I když jsem měl stále pocit, že se mi odjíždět nechce - možná bylo dobře že jsem jel.
Postavil jsem se opět na pětatřicítku s jasně danou cedulí HK. Nikam jinam jsem nechtěl. Nikde jinde jsem se po cestě nechtěl zastavit, protože to jsou všechno stopařský pekla. Po asi 40 minutách míjení kamionů na mne píská týpek z benzínky. Mává na mně a nabízí mi tykání a hlavně svezení do Hradce.

Stopařova snídaně na parkovišti není ničím neobvyklým

V autě spolu s ním jede nějaká holčina, která mi po cestě nabízí jahody. Příjdou vhod. Miluju jahody. Vlastně, kdo nemiluje? Ten ať se přihlásí! Po cestě si moc nepovídáme a zažíváme jednu krizovou situaci za druhou. Chvíli jsem měl při předjíždění strach, že to fakt nedáme. Dupnul na brzdy a auto naproti nás míjelo za zvuku klaksonu. Ufff. Usínám stylem že se vzbudím vždycky když se hlavou praštím o opěrku. Sakra. Moody! Vydrž! Dokonce jsem usnul při rozhovoru s řidičem. Ostuda! Nakonec mne vyhazují v centru u nějakýho hotelu. Mám sto chutí si tam lehnout do trávy a spát. Ale místo toho vyrážím na prohlídku Hradce.

Prošel jsem si nějaký historický terasy a na jejich konci jsem potkal pár z jedné místní kavárny. Proč to zmiňuji? Dostal jsem od nich kávu zdarma. Hned na místě. Asi viděli můj zombie výraz. Ale za tu kávu jsem byl nesmírně vděčný, protože nikdo jiný mi kávu ani nenabídl. A i kdyby, tak to znáte. Moody a káva. Usrkával jsem na náměstí a zjišťoval že Hradec je vlastně super. Sedl jsem si pak vedle nějaký holky na náplavce. Když však viděla že si kreslím stopařskou ceduli odešla. Vzpomněl jsem si na jedno děvče co nedávno tak opěvovalo Hradec a já to celý shazoval, protože jsem ho neměl rád. Musel jsem jí zavolat a říct že Hradec je vlastně super! Moc se mi tam líbilo. Strávil jsem tam čtyři hoďky než mne odvezli.

Stopoval jsem na výpadovce z města, místo na zastavení sotva pro jedno auto. Po půl hodině jsem si sedl do trávy a bezmocně hleděl na projíždějící kolony aut. Tyhle pauzy doporučuju, dostanete sílu. Ať už psychickou tak i duševní na to stát tam s cedulí a prosit o svezení. Cedule HK se ujímá a staví mi nějaký rodinný auto. Vytahují "bobek" pro děti a uvolňují mi miniaturní plac na sezení. Je to jenom něco přes sto kilometrů a přeci jsem stopař. S malým batůžkem. Jindy bych tohle musel vydržet spolu s krosnou na klíně. Cesta uběhla docela rychle, pokecali jsme o mašinkách, o horách a o všem možným kolem. Vyhazují mne na Čerňáku u Ikei a já mizím metro/busem pěkně domů. Vyčerpán, ale i přesto posilněn zkušeností.

Ps: Na závěr jak jsem se na místě podepsal. :))