(ne)existence má běženecká

Poslední měsíc cejtím se jako vězeň svého osudu. Na konci prosince, kdy jsem se rozhodl, že ukončím vše co mne poutalo k Praze a vyrazím do Anglie jsem vůbec netušil, jak moc složité a velké rozhodnutí tohle bude. Jak moc těžké pro mne bude sžít se s faktem, že se mi vlastně v Praze líbilo a já z ní utekl. Tedy, pokud jsem měl peníze , pokud jsem měl co jíst a pokud jsem si čas od času mohl zajít do své oblíbené hospůdky. Ale to je pak člověku hrozně ať je kde je, když nemá to co "potřebuje". Že sem byl spokojenej s dopravním systémem, který už jsem měl dávno v malíčku. Že jsem byl spokojenej s tou nádherou všude okolo. Že když jsem chtěl, vždycky jsem si mohl najít činnost nebo místo kde jsem se mohl zašít či nějak se zabavit. Že jsem teprve tam poznal opravdový kamarády -  i když si stále nemohu připustit, že já mám nějaký kamarády. Ale Okšaj a Tonda ti jsou zdárným příkladem toho, že kamarády asi opravdu mám. Nejenže Tonda mi dost pomohl, v rámci Vánočního příběhu ale vůbec, vím že když bude mít volnej čas a sílu na to cokoliv provést, že nikdy neodmítl. Vím, že když bude zase hezky a teplo a já mu napíšu jestli je free a nezajedem někam na kolo, tak mi napíše že jo a ještě stihnem i pivo někde po cestě. U Okšaje zase vím, že pokud bude mít čas a nebude někde mimo, že semnou zajde na kdejakou kulturu, že zajde na pivo a že se neštítí ani dlouhého tahu do noci někde v jednom či mnoha nočních podniků.

Ale i přesto, jsem se sbalil a zmizel. Zmizel jsem od super bydlení, i když tu naši novou spolubydlící jsem nemohl vystát. Možná, možná že už nemůžu ty ženský některý ve svý blízkosti snést a nebo zase mám problém s tím s nimi žít ve smíšené domácnosti. Když si vzpomenu na M. co tam bydlel před ní, tak sice ano – byl to hovad, byl tam bordel, byl nepořádnej ale taky byl furt v tahu. Když měl  volno či byl víkend a on zůstal v Praze tak jsme šli na pivo, šli jsme se někam pořádně vykalit a nebo vůbec udělali jsme si doma chlastací kroužek. Zmizel jsem prostě, sprostě! Přesunul jsem své bytí dočasně do svého rodného města – za které se tak moc stydím. A tady jsem zjistil (tedy, vlastně znovu objevil a potvrdil), že nic jiného než zde popíjet v hospodě nebo sedět u počítače celý dny vlastně ani nejde. A protože to tady tak nesnáším, tak mne to tady k tomu všemu ještě docela dost ničí. Když jsem odsuď odjížděl na Vipassanu tak jsem cítil, jak je tohle konečně ta předposlední cesta předtím než odsud zmizím do Anglie. Jenomže, to jsem ještě nevěděl co se mi stane v hlavě na Vipassaně a jak rychle si tam uvědomím co jsem vlastně udělal a do čeho se chci řítit po hlavě. Přesně tam jsem dospěl k názoru, že se chci vrátit do Prahy a že sám sobě chci dát druhou šanci. Těch důvodů proč nejet samozřejmě ve výsledku bylo mnoho, ale to nic nemění na tom závěru, který jsem si odtamtud odnesl.

Teď však marně čekám na to, až mi dorazí pár peněz a já konečně budu moci zvednout kotvy z tohohle už měsíčního vězení. Člověk si ani nedokáže představit co to jsou za muka, vědět, že tam za okny se nachází to hnusné město. Ti divní lidé a vůbec ten škaredej kraj, ve kterým jsem „umíral“ dlouhých 18 let. Né že bych tady neměl hezký vzpomínky, ale popravdě to jsou většinou ty z dětství. A to je tak moc daleko, že už vlastně všechny tyhle vzpomínky přebíjejí ty špatné. Ty špatné zkušenosti s lidem zdejším, ty promarněné city k nějakým místním děvčatům. To všechno zlé, co se tady stalo. To vás všechno tak rychle táhne ke dnu, že už vlastně i zapomínáte na to, že jste nebyli 9 dní venku, že moc nejíte a že vlastně jenom přirozeně dýcháte a snažíte se udýchat vlastní existenci zde. Chybí tak málo k tomu, abych měl svázaný i ruce a nemohl psát. Chybí tak málo abych se nerozběhl s batohem na zádech pryč. Do polí. Do lesů. Hezky daleko od toho co mne trápí. Jakože mám ve zvyku utíkat. Všude. Od všeho. Od každého. Protože mnohdy je to snazší, než cokoliv jiného. Bolí mne i myšlenky, některé. Některé vzpomínky. A uvnitř, jako by mne to celého chtělo dočista zabít. Ale já se nedám, protože vím že stále žiji, že stále dýchám a že stále toho mohu dokázat mnoho, možná víc než by si kdo dokázal představit. Možná víc, než bych si představil já sám.

"Záchrana je tak blízko a přitom tak daleko. Nemůžu ji nijak pomoci, dokud nepříjde sama. A nepřichází a nepřichází."