Supermarket, dobrý sluha, zlý pán.

Mnozí z Vás určitě už někdy v rámci nouze, nebo v rámci možností svého uplatnění přemýšleli o práci v nějakém super/hypermarketu. A určitě si říkáte, jaká taková práce bude? Mnoho lidí si určitě řekne, že to bude pohodička, že si třeba sednou za kasu a budou kasírovat nakupující lidi. Někteří si představí vybalování zboží, jako jednoduchou a pohodovou práci. Dokonce už jsem slyšel i názor, že dělat skladníka v supermarketu je pohodička, kafíčko a cigárko. Tak bych Vás moc rád přivedl trošku do reality a pověděl Vám svou zkušenost a pohled na věc. A věřte, docela Vám to rozšíří obzory.

Příjmací proces

Někdy koncem června minulého roku, zrovna když jsem neměl práci se mi rozezvonil telefon. Hovor jsem přijal a v rámci něho jsem se dozvěděl o tom, že by o mne někde byl zájem. Na pozici, na kterou jsem psal snad před měsícem. Docela dlouhá doba, na to dostávat pozvání na pohovor, že? Říkal jsem si, zrovna nemám práci, někde po mne touží a nabídku jsem přijal byť jsem si určil datum pohovoru já, protože jsem se zrovna chystal na cestu mimo Prahu. Za pár dní nadešel čas a já se pomaličku blížil jednomu pražskému supermarketu. Nic velkýho, celkem malej supermarket uprostřed sídliště. Dojezdově byl od mého bytu vzdálen asi půl hodiny, což nebylo tak strašný. Šel jsem se ohlásit, jenže. Komu se chcete v supermarketu ohlásit, když tam sedí ženský na pokladně, někdo je za pultem se salámy a nikdo jiný se tu téměř nepohybuje? Tak jsem chvíli chodil po obchodě a čekal na vhodnou příležitost někoho zastavit a nechat si zavolat vedoucí. Ha! Odchytávám nějakou starší paní odcházející z lahůdek. S ruským přízvukem mi oznamuje, že mi vedoucí teda zavolá. Heuréka! O chvíli později ze zázemí vychází menší paní asi kolem čtyřicítky a vítá mne. Stručně se představujem a odcházíme do zázemí.

Tohle bude snad poprvé v životě kdy se ocitám v zázemí takového obchodu. Postupně procházíme vcelku malým zázemím. Krátká procházka je doprovázena výkladem kde co je a krátkým nahlédnutím do kanceláře mého možného zařazení. V hlavě si říkám: „Super, je to malý, skromný, je tam moc papírů a hromady dodacích listů, ale celkem dva slušný počítače.“ Jsem pozván do kanceláře manažerky/vedoucí kde usedáme ke stolu. Dostávám krátkou instruktáž o tom co pozice na kterou jsem žádán obnáší a kolik na této pozici budu dostávat peněz. Na rovinu, všechno bez jakýchkoliv nejasností. Rozhovor se otočil směrem ke mně a byla mi položena klasická otázka, jestli se mi to líbí a jestli mi není něco jasný. Vzhledem k tomu, že jsem práci potřeboval jako sůl tak jsem souhlasil. Přijal všechny fakta a následovalo nečekané. Byl jsem poprosen o to abych nachvíli šel ještě na prodejnu a prošel si jí, že si vedoucí zařídí hovor a hned se mi bude věnovat. Když si mne o pár minut později vyzvedla, tak mi oznámila že by mne brala. Jestli mám ten stejný názor i já. Souhlasil jsem.  Výběrové řízení bylo u konce a já seděl v kanceláři manažerky a sepisoval s ní nástupní dokumenty.

První menší zádrhel začal s mým vzděláním, ale ten byl hned efektně vyřešen a HR oddělení nemělo vůbec žádný problém s mým zařazením do managementu supermarketu. Ha! Win! Opět jsem porazil systém, který je obvykle nastaven nekompromisně. Ale tento úspěch vystřídal zádrhel číslo dvě, ten už teda nebyl zrovna díky mne ale spíše díky proceduře HR oddělení společnosti, které udávalo nejbližší datum nástupu od zaslání nástupních dokumentů. Měl jsem před sebou dalších 14 dní bez práce. Ale i tento zádrhel jsme rychle vyřešili, především proto že jsem zařídil všechno v den odeslání dokumentů na centrálu a že jsme trošku popohnali človíčka z HR, který dostal můj nástup na starosti. Dostávám den předem echo že 1. (né 12. jak byl původní záměr) si musím vyzvednout na centrále smlouvu a nástupní dokumenty potvrzené HR administrátorem a můžu nastoupit na první směnu.

První směna

Dle instrukcí s předešlého dne můj první pracovní den vlastně začíná někdy v 9.00 na centrále, kde se setkám s HR administrátorem (později jsem zjsitil že s administrátorkou) . Rychlé setkání na vrátnici, obdržel jsem neprůhlednou A4 obálku s papíry a byl jsem vyslán přes celou Prahu na svou „prodejnu“. Trošku jsem se loudal, abych tam nebyl moc rychle. Takže jsem jel tou nejdelší možnou trasou jakou jsem mohl jet. Měl jsem neskutečný stres. Nechtělo se mi tam, protože nesnáším to seznamování a prosazování v novém kolektivu. Na prodejnu jsem dorazil, před ní jsem si pořádně oddechl a vrazil dovnitř. Šel jsem rovnou už na drzovku dozadu do kanceláře manažerky. Lehké zaklepání, pozdrav a sebevědomé: „Tak jsem tady, v plné své kráse!“.  Během hodiny jsme stihli s manažerkou dovyplnit to co na HR připravili, podepsat smlouvy a ještě se mezitím seznámit s aktuální směnou. S pokladními, prodavačkami a dokonce i s nějakou brigádnicí z lahůdek. Dostal jsem první úkol. Do ruky mi byla vražena věc, kterou jsem v životě snad neviděl. Byla to nějaká Motorola symbol, ze které na mne nostalgicky dýchl Windows mobile. „Tohle je percona.. půjdete semnou na prodejnu a ukážu Vám jak se kontrolují ceny.“ Wow, já měl za to že těmhle věcem se říká terminál ale v pohodě. Jdem na to. Zcela primitivní úkol se nakonec ukázal jako krutě monotónní a hrozný. Bože. Píp. Píp. Píp. Píp. Dobrá cena? Dobrá cena. Píp. Píp. Na hovno. Kurva. Píp. Píp. Špatná cena. Píp. Aaaa… zešílím! Do toho, občas dotazy někoho z nakupujících, hnus. Bože. Občas to nešlo ani začíst. V hlavě mi zní: „Tohle je ta kancelář kurva?!“ V 17.h končím. Jdu slavit své narozeniny.

Školení (ne)školení 

V dalším týdnu jsem byl poslán na školení. Byla mi vybrána prodejna na okraji Prahy, pěkně až na konečný tram. Instrukce zněly jasně, zítra ráno se nahlašte u paní K. v 6:00. Ok. Umřu, ale budu tam. Ráno rozespale kráčím městem, ulice jsou prázdné a až na pár nešťastlivců, kteří také mají asi od 6.h stojím na peroně na Náměstí Míru. Jedu na Skalku. Na Spojovací. Hledám tu prodejnu. Buším na dveře na rampě. Jsem uvítán přímo paní K. je to má kolegyně na stejné pozici jakou budu brzy obsluhovat já. Paní v letech, s příjemným hlasem. Prováděla mne následující týden světem administrativy, účetnictví, personálními záležitostmi, skladovou evidencí a dalšími procesy, které brzy budu mít pod palcem i já. Učím se velmi rychle, prostředí je příjemné. Velká prostorná kancelář s okny, obrázky. Vše je urovnané, na svém místě a hlavně je tam klid. Na prodejně trávíme minimálně času, pouze ráno, před otvírací dobou kdy kontrolujeme chybějící zboží a skenujeme jej pro účely jeho doplnění, či zjištění jeho nedostatku. Poté už nás čeká jen kancelář, čerstvý vzduch z otevřených oken a vcelku pohodová práce v tempu, které si určíme. Padla obvykle kolem 14.h. Jestli takhle bude vypadat můj pracovní den, budu vcelku spokojenej. Všichni „podřízení“ se chovají s úctou, občas příjde o něco poprosit brigádnice, občas nějaký to razítko. Jo. To by šlo. Za týden ani né, jsem se naučil snad vše potřebné pro své samostatné fungování. Jsem neskutečně chválen a je na mne vzhlíženo jako na největší úspěch paní K. v předání znalostí novému pracovníkovi . Poslední den dostávám číslo na paní K. a pokud budu mít jakýkoliv problém, mileráda mi poslouží jako pomoc na telefonu. Moc děkuji za všechny informace, postupy a všechno co mi předala. Odcházím nerad.

Návrat do reality domovské prodejny 

Další dny už funguji sám na sebe. Zcela jiné tempo. Zcela odlišné podmínky a požadavky. Mám pocit, že na mou osobu je kladeno mnohem více práce než je zdrávo a že dělám i to co vlastně není v mé kompetenci. Začínám si uvědomovat, že tohle je můj začátek a že je na mne co si připustím k tělu a budu to dělat – jako že to na mne někdo hodil a nebo na co se vyseru a nechám to na tom, kdo mi to chtěl hodit na hlavu. Bohužel jsem moc dobrák a přijal jsem snad vše co mi bylo dáno. Což sice vyústilo v to, že jsem byl velmi váženým v kolektivu  a že ženský si mne velmi rychle oblíbily, ale měl jsem denně tolik starostí, že jsem myslel že mi praskne hlava. Najednou se padla v 14:30 nekonalo snad ani jednou. Dámy si mne velmi vážily a po čase – co jsem je naučil jejich úkoly plnit efektivněji na mne přestali své úkoly přesouvat a byly schopny se samy ujmout svého břemene. Samozřejmě když byly v pressu, tak jsem jim milerád vypomohl, pokud mi to čas dovolil.

Začal jsem bojovat s timemanagementem a snažil jsem si utvořit denní pracovní rozvrh. Časové termíny byly nekompromisní a pokud práce nebyla do té a té hodiny hotova, byl průser. Byl průser s objednáváním, byl průser s účetnictvím, byl průser. Buď se to projevilo tak že Vám volal dodavatel, že nemáte objednávku, nebo někdo že není něco hotovo a nebo ta ehm, ježibaba hlavní „nadřízená“ všech  na mé pozici, s tím že ani nepozdravila a rovnou mne seřvala že něco není a mělo to být. Bože. Nesnáším tuhle preciznost. U některých věcí jsem ji nedokázal pochopit. Třeba u reportů o myších na prodejně (stejně tam žádný nebyly) nebo u třeba reportů tržeb za minulý den, které jsme zpracovávali do Gdocs.  Po čase jsem zjistil, že některé časové termíny vlastně není uplně nutno dodržovat a že se můžu občas – docela slušně zpozdit. Za čas jsem si vybudoval svůj systém práce, který mi efektivně pomáhal zvládnout denní nápor administrativy. Dokonce jsem stíhal i svačit v čas k tomu určený. Dokonce jsem si stihl odskočit na cigáro na rampu se skladníkem – mimochodem tenhle člověk mne tam hodně bavil, byla s ním neskutečná prdel a jako jedinní dva chlapi v celým ženským kolektivu jsme si to tam pekelně užívali. Vtipy. Poznámky co pochopí jen chlapi a všechno možné okolo. Trošku mne mrzí, že jsme spolu nestihli zajít na to pivo. Co jsme furt domlouvali. Jenomže můj systém dost často narušovala jedna kolegyně – team leader (ve svý podstatě má podřízená) nesmyslnými úkoly, které nebyla schopna sama splnit – protože byla líná veš! Několikrát jsem se s ní musel pohádat a ukázat jí, že semnou bude muset jednat trošku jinak než se svými podřízenými. To byla ženská, která asi moc nepíchala a tak si to vybíjela na lidech kolem sebe. Byla hnusná, jízlivá a až nepochopitelně vysazená proti mně. Což jsem po čase pochopil, protože ona se z toho jejího místa obyčejný prodavačky s privilegiem velit, chtěla zahrabat v kanceláři, ale přišel jsem já, mladej a to místo jí pěkně zabral. Dalším narušitelem mého systému byly adhoc úkoly od vedoucí –vybalte, vyložte, přemístěte, pomožte, změňte. Není skladník, vyložte kamion. A tak jsem zjistil, že vlastně můj systém je k hovnu a že jej není možno dodržovat když je na směně píča podřízená a k tomu vedoucí, co potřebuje mít vše nejlépe hned hotovo, bez ohledu na to co děláte. Chyby, chyby, chyby, chyby, I to vznikalo, když jsem musel odbíhat od rozpracované objednávky. Místo 180 rohlíků, 180 beden rohlíků. Takže místo 180 rohlíků, objednáno 1800 rohlíků. A tak dále. Chyby v účetnictví, který se nedali vyřešit jinak než zdlouhavým voláním do Polska, kde jsem s polákama musel řešit svou chybu, tak aby seděly dokumenty, aby nepičovala banka, aby nebyl problém v trezoru. Takže pak bylo chybiček pěkná hromada.

Ostatní zařazení – skladník, prodavačka, pekař apod. 

K ostatním pozicím bych měl také pár slov, skladník není zas tak v pohodě pozice protože se nezastavíte. Sice si dáte tu pauzičku na kafe, na cigárko ale mezitím to dá pěkně zabrat. Jako skladník se člověk stará o široké spektrum věcí. Doplňuje nápoje, piva, stará se o výkup lahví o jejich evidenci, o objednávání nápojů/piva. Jednání s obchoďáky/doplňovači s nealka/alka, stará se o sklad, naskladnění/vyskladnění. Takže je to námaha, do toho obvykle plní i úklidový věci a občas nějaký ten ad hoc od nadřízených. Prodavači ti to nemaj taky zrovna lehký, práce na kase je vcelku vyčerpávající – obzvláště tedy po tom, co se musíte starat o své oddělení, protože tam něco není v pořádku. Třeba smrtelná kombinace je zelenina+pokladny. To se s prominutím z práce poserete. Budete se starat o sklad zeleniny, o krájení, vážení, čerstvost, jakost, kraviny, úklid a mezitím budete lítat na pokladnu čumět na xichty nasranců co stojí v řadě a chcou už konečně zaplatit. V pekárně má člověk celkem klid, teda, pokud není před otvíračkou a nemusí rychle zpracovávat přicházející pečivo, k tomu rychle péct předpečené pečivo a ještě k tomu se starat o to aby byly ceny ok. Každopádně je to hodně na hlavu, bude Vás to pravděpodobně vyčerpávat nejen fyzicky ale taky hodně psychicky. Protože jakmile jste, jak jsem říkal: „na bojišti“ tak Vás dokáže nasrat kdekdo. Debilní dotazy zákazníků. Důchodci co si chcou povídat zrovna když něco musíte rychle udělat protože – nadřízený. A já nevím co ještě.

Suma sumárum 

Závěrem tedy, pokud chcete dělat za vcelku malý peníze a přitom mít nervy na špacír, denně se tam (ne) těšit a mít občas fajn a občas úplný kretény kolegy, tak je supermarket to pravý kam zamířit. Jistě Vás tam zaměstnaj a milerádi Vás naučí tomu jak respektovat autoritu nadřízeného – tedy, pokud mu zrovna nenadáváte do pičí a kurev mezitím co je otočenej zády. Budete mít občas nasráno v kalhotech, protože Vás můžou téměř rychle a snadno vyhodit za to že se na někoho blbě podíváte. A nebo vlastně, všechno je o lidech. Takže kdyby tu práci nadřízených občas nedělali lidi co by jste nakopali, zákazníci by nebyli nasraní z domů a nesnažili se Vám tu práci co nejvíce znepříjemnit a kdybychom vlastně byli všichni víc v klidu, tak by se to dalo i krásně přežít a bylo to i fajn, v pohodě. Já jsem tu práci ukončil z několika důvodů a to i přesto, že jsem měl slušně nakročeno na menší povýšení (všiml si mého „talentu“ districtmanager) a to protože jsem nezvládal práci od 6.h ráno, to že jsem neustál to neustále tempo s bičem za zády, to že jsem byl na ten dril neadekvátně ohodnocen a vůbec, mé rebelství by stejně brzy někoho nasralo a letěl bych jak špinavý prádlo.