Nejen burčákové odpoledne s P.

Jednoho dne, kdy jsem měl zrovna dost času jsem napsal své internetové společnici P. jestli bychom někam nemohli vyrazit. Souhlasila a na mne bylo vymyslet program. Protože zrovna byla začínala sezóna burčáku tak jsem zvolil jako nejvhodnější toho využít a rovnou ochutnat. A proč si nedat první burčák s někým kdo Vám přijde sympatický, že jo. Tak jsem to všechno promyslel do posledního detailu a zbytek jsem nechal na osudu.

V ten den jsem domluvil místo setkání tradičně na Náměstí Míru, kde jinde že ano. Klasicky u kávomatu a se strohým popisem mé osoby v sms jsem vyrážel vstříc novým poznáním. Z domu sem šel pěšky, bylo docela hezky a tak jsem na sobě měl jen pouze jednu ze svých nejoblíbenějších košil a pod ní tričko s krátkým rukávem. Stíny ulice jsem se proplétal až do stanice metra, kde k našemu setkání mělo dojít. Byl jsem docela vynervovanej, jako klasicky když se mám potkat s někým novým. Tím tuplem když to má bejt slečna. Stál jsem tam u automatu na kafe a vyhlížel slečnu P. Eskalátor nahoru z metra na mne chrlil desítky lidí a já s každou další vlnou čekal, kdy to bude konečně ona. Asi osm minut po mém příchodu se na nich konečně zjevila ona. Obejmuli jsme se a já v mžiku přednesl svůj plán. Plán byl s radostí přijat a my jsme se vydali rovnou na hlavní nádraží, odkud jsem měl v plánu vyrazit vlakem do Holešovic. Kupuji nám lístky, sobě z Hlavního až do Roztok a slečně P. ze Sedlce do Roztok. Chytáme Děčínskej rychlík a za zvuku píšťalky vyjíždíme směr Balabenka. Průvodčí byla docela aktivní a rychlá (ze zkušeností vím, že choděj až tak za Holešovicema). My jsme stáli v posledním voze v uličce a nechávali jsme vítr z otevřených okének pohrávat si s našimi vlasy. Miluju když mohu za nádherného počasí takhle hledět z okna jedoucího vlaku. Blíží se k nám maličká mladá blonďatá průvodčí, neznám ji ale někoho mi připomíná. Přichází k nám a kontroluje nám jízdenky. Já jsem v klidu, orazítkováno a bez sebemenších průtahů mi jízdenku rovnou vrátila. Kdežto slečna P. měla problém. Trošku sobecky jsem věděl, že může nastat ale spoléhal jsem na svou vyřidilku a taky na to, že do Holešovic nebude nikdo prudit. Vytáhla opencard a předala ji průvodčí. Ta ji teda zkontrolovala, ale zjistila že na ni není aktivní žádný kupón. Průser. Nějak jsem to za hluku jedoucího vlaku nepostřehl a rovnou jsem se obul, do toho že tady přeci opencard platí. Že vlak by měl bejt integrovanej v PID a že teda jako no problemo ne? Pak jsem se teda nemile dozvěděl, že problém tkví úplně v něčem jiném než v tom jestli vlak je v PID nebo není. A tak jsem se teda snažil přimluvit, že teda jedem jenom do Holešovic a že tam zmizíme jako pára nad hrncem. Prošlo to. S mávnutí ruky nad touto banální situací nás nechá bejt.

Za chvíli jsme vystoupili v Holešovicích kde jsme během pěti minut měli přeskočit na cityfroga směr Rozkroky. Ehm. Roztoky. Jenomže bez lístku by to přeci jen tak nešlo. P. mezitím volá svému otci, který ji zařizoval roční kupon na OpenCard. Já mezitím hledím na odjíždějící CityFrog. Jsem celkem nervózní protože nesnáším, když něco má proběhnout hladce a vono se to takhle debilně komplikuje. P. si sundavá boty, že prej má nový boty a puchýře jak bajkal. Bože. Lítám s tou šílenou bosou holkou po Holešovickým nádraží, hledáme validátor – aktivujeme kupón a připravujeme se na jízdu dalším spojem směr Roztoky. Vlaky tam jezdí docela často, takže není vůbec problém. Do půlhoďky bychom měli sedět ve vlaku. Mezitím však ale sedíme spolu s mnoha cestujícími čekajícími na zpožděný ECko. Furt po mně kouká nějaká holka sedící na vedlejší lavičce. Nakonec se mne ptá, jestli vlak do Berlína náhodou už neodjel. Tak ji ujišťuji, že určitě ještě ne, že by měl dorazil během chvíle. Ale, dřív než on dorazil náš vlak a Němka chtěla jet s náma. Musel jsem ji zarazit, že teda jako do Berlína s tímhle vlakem né. Že musí ještě počkat. Cesta krátká, okořeněná maximálně tím, že vlakvedoucí orazítkoval naše jízdní doklady.

Z vlaku jsme vyskočili na prvním nástupišti v Roztokách odkud jsme to do cíle a k burčáku měli ještě asi pět kilometrů. P. si odmítala nazout boty a poskakovala mezi střepy a kamínky kolem nádraží. Vypadalo to vtipně, ale vzhledem k tomu že bylo léto a mně to vlastně bylo jedno tak jsem si toho už nijak nevšímal. Člověk by měl přeci dělat kraviny. Takhle cupitá kolem mne celých pět kilometrů, lesem nelesem, brodem nebrodem, cestou necestou. Povídáme si, řešíme kraviny a děláme šílený fotky. V hlavě se mi hodí myšlenka, zda li to raději nezahrát do friendzone, jestli vůbec někdo takový může být někdy v životě někdo po mém boku, jakože to celý mělo nádech takovýho prvního rande, ze kterýho neodejdu jako kamarád. No ale, myšlenky a myšlenky. V tu chvíli jsem si nějak uvědomoval jak je vlastně kurva těžký zase začít někomu věřit. Obzvláště někomu jako je ona. Od pohledu vypadala prostě jako dnešní běžná holka, vymetající diskotéky a vůbec všechno okolo. I když, dle psaní taková nebyla. Dát na předsudky? Nebo na první dojem? Nebo zkoumat dál? Zkoumám dál.

Nekonečná cesta, nakonec zakončená rozražením dveří do vinného sklípku nedaleko za Prahou. Konečně ochutnávám ten božský nápoj, burčák! Oh bože, říkám si. Tohle je zásluha všech zásluh. Okamžitě po vypití pořádné štamprle burčáku a okoštování i druhé várky pobízím pani prodavačku k okamžitému načepování pořádné flašky a k rychlému zkasírování. Placení doprovází školení o tom, že jej mám povolovat, ať nám neuteče. Paní jsem velmi rychle ujistil o tom, že ten burčák s námi domů dozajista nedorazí. Zhrozila se, když viděla kolik nám toho načepovala a jaký je venku vedro. K jejímu zděšení jsem ještě dodal, že se možná ještě vrátíme pro přídavek. S velkým díky jsem se rozloučil a jak rychle jsem sklípek navštívil, tak rychle jsem ho opustil. I přes to jak uvnitř bylo krásně chladno. Ale víte co, ona už venku čekala P. a taky hezké „letní“ počasí.

Nalezli jsme nejbližší travnatý plácek na vsi a rovnou se pustili do té flašky toho super nápoje. P. se nemohla dopít dna jak jí to chutnalo, chudák ale nevěděla co to s ní udělá. Ale já jsem to věděl a vzhledem k tomu že jsem se celkem chtěl i zlít tak mi to bylo vcelku jedno, že budem zlití oba. Tu láhev jsme tam vyžáhli snad za 20 minut. A v tu chvíli, kdy jsme překročili ¾ láhve se z P. stal celkem přítulný tvor. Říkám si super, tak vidím, že stačí troška chlastu a najednou je Moody dobrej polštář. Oh, počkat kdyby jen polštář. Během chvíle jsem zaplaven několika polibky a lichotek se na mne snad vyřítilo z křoví milion. Tak jo, proč ne. Jsem nalitej, nebudu mít žádný morální kecy kolem toho, že tohle bych asi neměl. Jak tak čas plynul a její ožralost se stupňovala, má nějak záhadně odcházela. Zmizel jsem okamžitě pro další zásobu. Tu jsem do sebe rychle naklopil, rychle si vrátil ten stav opilosti a poslechl si nemilé: „Je už docela dost hodin a já bych měla vyrazit, domů to mám přes 50 km a v tomhle stavu to cestování bude utrpení…“ Říkám, tak jo. V pohodě, vyrazíme. Jsem jí oporou , protože stále nese boty v rukou. Začal jsem být nejenom ten hezký a polibky zasypávaný Moody, ale dokonce už jsem jí prej začal přitahovat i sexuálně. Takhle mi to vpálila do obličeje až se mi tomu nechtělo věřit.

Tak jsem to přijal jako holej fakt a toho dívčího těla jsem si chtěl užít co nejvíce. Taková příležitost se tady naskytla po celkem dlouhý době a ani mne to nestálo nijak velký úsilí. To je takový, jako najít litr na zemi, uprostřed rušný ulice plný samých socek. Zatáhl jsem ji do nedalekého lesa, který nám měl poskytnou dostatečné soukromí na pár zvrhlostí. A to jsem v tu chvíli nemyslel ani tak na to že bych si s ní vrznul – dobře kecám, myslel. Ale prostě záměr takovej nebyl. Do chvíle, kdy se sama svlékla a řekla si o to. Doslova. V hlavě mi bublal burčák, předemnou se nabízela sexy holka a tak jsem prostě nemohl odmítnout. Jak bych pak k tomu potom přišel, zahodit takovou příležitost. Pro chlapa je přeci vždycky zkušenost navíc dobrá. Křičela na lesy. Doslova. A já si to totálně užíval. Ale.. výhled na nedalekou zastávku mne docela znepokojoval, obzvláště když jsem věděl že ten autobus na kterej vlastně v tom lese „čekáme“ má jet každou chvílí. A ono se tak dokonce stalo? „No ty vole! Dělej, rychle musíme se oblíct protože ten bus už pojede. Jinak půjdem pěšky a to v tomhle stavu nedáme.“ S totálně rudým xichtem přibíháme jako poslední k autobusu. P. nastupuje první, není schopna pomalu ani zaplatit, nakládám za ní zapomenuté boty, platím lístek do Prahy a usedám vedle ní. Celkem se ta její opilost stupňuje, ale přesto má na tvářích úsměv a potichu mi do ucha děkuje… Za co? Za ten sex? Nebo za to jak se o ni míním postarat po cestě domů?

V průběhu cesty se jí samozřejmě udělalo špatně a tak vystupujem né na Dejvický ale mnohem, mnohem dřív. Poblila mi málem boty. Sakra. Už to začíná bejt hustý. Je z ní loutka, která zvrací. Super, hlavně že zvrací, aspoň se z ní ten nevstřebaný chlast dostane. A já to pěkně odseru. Po jejím vyvrhnutí mne chce políbit. S díky odmítám. Směju se tomu všemu, protože si tak strašně pamatuji to živé: „Já můžu pít co chci, kolik chci ale nikdy z toho nebudu zvracet.“ Muhahahaha. Jo, to známe. Velký řeči, malý činy. Po tom co se docela uklidnila a vypadala na to, že zvládne další cestu autobusem tak se nakládáme do busu od Suchdola a míříme na Dejvickou. Na černo. Bojím se, protože jsem zrovna nedávno platil pokutu a tak mám oči na štopkách. Revizor. Ne. Kurva. Ne, dobrý. Na Dejvický jako by nás dav z autobusu vyložil a zbývalo jediné, najít stanoviště busů směr Slaný a doprovodit P. až do autobusu.

Aby toho nebylo málo, celá Evropská je rozkopaná a zastávky tady samozřejmě nejsou žádný. Žádný informační cedule ze kterých by se člověk snadno dozvěděl, že bus tam a tam jede od tama. Nic. Bože. Ani člověk v kanclu dozorčího ani samotní autobusáci. To je fakt v hajzlu. P. usadím na nejbližší lavičku a mizím hledat tu podstatnou informaci. Po pěti minutách se vracím, P. zmizela. WTF? Kde je k sakru. Slečna si potřebovala odskočit, takže mi spadl kámen ze srdce když se vyřítila z nedalekého křoví. Poslušně jsem jí odprovodil až k autobusu do kterýho už zvládla nastoupit sama – uh kupodivu! Domů jsem odjížděl s podivným pocitem, že jsem měl jet s ní, ale znáte to. Za dobrotu na žebrotu. Měl jsem poslední pade a vsadím se, že bych od její máti dostal čočku za to že jsem jí tak slil dceru a ještě že přišla tak pozdě domů. Byl bych určitě vyhoštěn na ulici a domů bych se asi v tuhle hodinu ze Slanýho s 0 Kč v kapse dostal těžko. Doufal jsem tak tedy, že P. dorazí v pohodě a že mne o svém příjezdu obeznámí sms.

„Jsem doma. Poblila jsem půlku busu. Poznala nějakýho novýho kluka ze Slanýho. Nemusíš se bát.“

Což mne docela potěšilo, ale i rozhodilo. Ale, co. Taky jsem neměl jiný záměr ani jsem nepočítal s tím že by se to nějak mohlo vyhrotit. Byl jsem vlastně rád, za to super burčákový odpoledne a za super sex. 

Ráno den poté.

„Dobrý ráno, moc ti děkuji za včerejšek. Moc si toho nepamatuju a asi se mi zdál sen, že jsme spolu spali. Spali jsme spolu včera?“

No, co napsal jsem jí jak to bylo a doufal jsem že z toho nebude průser. S faktem se sžila a poděkovala, že jednám narovinu. Od tý doby jsem byl vlastně takový ten její „milenec“ na sex. Ani jeden z nás to nebral nijak vážně a z toho co vím, jsme byli spokojeni snad oba… Má to pokračování? Má, ale to někdy příště.