Před a po Vipassaně

Někdy v průběhu léta jsem se rozhodl, že absolvuji kurz meditace Vipassana. V říjnu jsem to odklepl a už se jen celkem těšil na to co z toho bude. Hlavně jsem si od toho sliboval urovnání myšlenek a vůbec takové celkové odpočinutí od všech těch problémů a strastí kolem mne. Popisy i reference absolventů něco takovýho téměř slibovaly a já jim i věřil. Dvacátýho prosince jsem se sbalil a vyrazil na cestu. Kurz měl začít 21. Prosince a tak mi zbýval den v Praze. Ten jsem strávil bohémsky na pivě s Okšajem, jeho spolubydlou panem Želvou, Tondou a dalšíma. Zakončení večera nad drahým rumem a nejdražším jídlem posledních dní značilo pořádné užití poslední chvíle kdy jsem si mohl užít těchto radostí. 

Den na to jsem vyrazil do Plzně kde jsem se sešel ještě s K. se kterou jsem strávil několik hodin v Plzni. Dělali jsme kraviny, dali jsme si odpornou kávu v zapraseným hrnečku. Samozřejmě v kýblu a ještě k tomu hnusnou. Kavárna Beruška, prosím pěkně. Objednával jsem espresso a ještě prosil o to nejmenší co umí udělat a naznačoval co přesně chci. Byl jsem moc zklamán a svou poslední kávu před následujícími 10 dny jsem si vůbec neužil. Taky jsem čekal, že si před těmi deseti dny užiju i nějakých kravin v posteli. Na což taky nedošlo. Tak mi osud aspoň nadělil dobrý pivo v Plzeňský nádražce. Víc nic. 

V nádražní hale jsem po domluvě potkal Vidlmberka, kterej těch 10 dní zcela náhodně měl absolvovat také. Super! Budu tam mít známýho. Usedáme do rychlíku směr Most a celou cestu moc nemluvíme. Jsme skleslí. Jde na nás vidět strach. V našem vagonu jsem zahlídl i spoluvězeňkyni o který mi řekl P. ale čuměla tak voprskle a vůbec neodpověděla ani na má písmena zaslaná tak tejden zpět – tak jsem ji probodl pohledem a usedl zpět na svý místo. Tohle jsem musel udělat ještě asi pětkrát protože z toho piva co jsem si v Plzni dal jsem se musel jít tolikrát vychcat. Což znamenalo v týhle soupravě cestu přes celej vlak. A pak zase zpět. V Žihli jsme vystoupili, stejně asi jako půlka vlaku. Stál tam týpek a lákal na svoz do toho centra. My s Vidlmberkem jsme mu na to hodili bobek – stejně jako ostatním co šli pěšky ve skupince. Asi se moc těšili. My jsme se v klidu najedli na nádraží. A co nejpozději se strachem v očích vyrazili na nejdelší cestu, která k centru vedla. Bloudili jsme chvíli lesy, obdivovali bludný kameny a zdravili náhodný turisty. Ani se mi z té přírody do nějakýho lágru nechtělo. 

Když jsme dorazili, jakože naschvál až za tmy a pět minut před uzávěrkou registrací. Byli jsme vyzváni k znovuvyplnění registrace – oh bože, proč jsem ji vyplňoval na netu asi?! Fajn v pohodě, všichni tam vypadali nějak divně. Měl jsem z nich takovej zvláštní pocit a nevím jak jej slovy popsat. Budova na mne zprvu působila hrozně komunisticky a to jsem ani nevěděl jak na mne bude působit v následujících dnech. Záda bolela.  Z toho těžkýho batohu a tý cesty sem. S Vidlmberkem stačil jenom pohled a byli jsme zaměstnáni výbuchem smíchu. Úvodní ubytování jsme docela zvládni, samozřejmě že nás rozdělili na jiný pokoje. To neměli. Dostal jsem nějakýho týpka z Brna. Nepamatuji si ani jeho jméno, ale nebyl mi zrovna sympatickej.  Vidlmberk dostal nějakýho asi snad pedanta – měl postel ustlanou jak děti ve školce a věci uložené do komínků. V tu chvíli jsme si naposledy asi řekli, že to tady absolutně není pro nás. Stihli jsme províst i nějaký kraviny, jako třeba otočit kolo označující den kurzu na 10. a pak se tomu ještě deset minut smát. Pak už nám definitivně zklaplo. Pomaličku nás usazovali do meditační haly a von tam zmizel za závěsem jako první. Někdy o chvíli později jsem šel já a víte co? ONI ! Oni mne posadili hned za něj. Bože, kroutil jsem hlavou a viděl ty výbuchy smíchu, které rozesmějí celou meditační halu při každým meditačním sezení. 

Začaly instrukce, nějaký úvod a nějaký kraviny v nějakým cizím jazyce. Samozřejmě ujištění že nejsou sekta, náboženský nebo něco takovýho. Asi proto, protože to tak celý vypadá a má to i ty prvky.

První den skončil a já se obával toho co mne bude čekat ve dnech následujících. Oprávněně.  První den ráno jsem vstal přesně ve 4 hodiny, na zazvonění toho kreténského zvonu, kterej jsem začal nesnášet už ve chvíli kdy jsem slyšel jeho první tón. Bože! Ve čtyři hodiny ráno a já jsem vzhůru? Jako, vzhůru po chvíli spánku? BOŽE! Umyl jsem si zuby a šel poslušně do meditační haly. Seděl jsem tam dvě hodiny a chtělo se mi spát. Snažil jsem se poslechnout příkazů. Zatím se mi to dařilo. Byť to byly kraviny. První snídaně. Hmmm. Dobrá. První oběd. Hmmm.. Dobrý. Vegetariánský. Blížil se pomaličku večer a konec prvního dne a s tím i rozpravy. Taková nějaká rádoby přednáška. Poslechl jsem ji. Zničenej. Bolely mne záda, všechno. Každopádně po první rozpravě se to ve mne zlomilo a řekl jsem že takový píčoviny, který mne měly slušně zmanipulovat – ať už to byl záměr nebo ne – nedůvěra ve mne prostě stoupla. Druhý den to samý, akorát s tím rozdílem že už jsem na meditacích spal a měl sny. V sedě. Hahaha! Jsem nevěřil vlastní mysli co mi přednesla. Dostal jsem rýmu a začalo mne bolet v krku. Instrukce zněly: Pozorujte dech v trojuhelníkové oblasti krajů vrchního rtu a nosních dírek. Moody:“ JAKO KURVA JAK ASI KDYŽ MÁM RÝMU??!“ Zvonek. Nervy. Ten cikán či co to bylo předemnou smrdí a ti sloni na jeho dece mne serou. Furt se vrtím, nemůžu sedět. Chci se zvednout a zařvat jak mne to nudí a že odcházím. Ale nechtěl jsem jim to kazit. Zatím to vypadalo že se asi baví. 

Jsem nemocnej asi, na mysl prej. Kecy v kleci, přemýšlím že uteču. Vymejšlím v mysli možnosti útěku a získání zpět svých cenností. Koukám z okna na nádherný hvězdy. Brečím. Stojím v županu na balkóně kde mrzne jak sviňa ale ty hvězdy na nebi mi za to stojej. Je to krása. Odcházím na pokoj, jdu si dát sprchu ulehám. Ten bastard co je semnou v pokoji na mne furt mlaská abych asi odešel nebo co. Vymejšlím způsoby jak ho zavraždím. Mlaská. Debil! Mlaskavej! Meditace ráno probíhá tak, že sedím na židli a spim. Ten čurák můj spánek ruší tím že mlaská! Vole! Hodím po tobě židli. Nemůžu říct ani slovo nic! Ah! Bolí mne v krku, mám celkem horečku, rýmu. Odcházím, konec. Píšu vzkaz pro Vidlmberka. Dvě hodiny vymejšlím způsob jak mu to předat. Nakonec ho odchytím a předám mu to. Potkávám ho o chvíli vycházet ze zakázané části kurzu. Předává mi vzkaz. WTF? Nic neříkající vzkaz. Dostali ho! Maj ho v hrsti! Jdu za Coursemanagerem oznámit rezignaci. Donutil mne k rozpravě s učitelem. Učitel mi říká to co jsem slyšel už milionkrát od chraptivého Goenky. BOŽE? Maj ty lidi tady vůbec vlastní myšlení, přišel jsem se závažnými starostmi a jediné co mám dělat, je dýchat. Hm. Jak asi když mám rýmu a sotva dejchám. Mám si to rozmyslet. Rozmyslel. V půl třetí balím a mizím. S přáním všeho dobrýho a poděkováním za pohoštění. Takhle jsem skončil. Jednoduše a prostě jsem nenašel ani nic dobrého v tom učení – byť jsem si určitou podstatu vzal k srdci a myslím podle ní. Nemohl jsem to praktikovat tak jak jsem měl a vůbec mne štval způsob provedení. Tolik asi k Vipassaně, kterou okusil Moody. 

Pro zajímavost Vidlmberk to vydržel opravdu těch 10 dní a jeho názor mne jen utvrdil ve správnosti mého rozhodnutí - takže ničeho nelituji. Protože nebejt toho rozhodnutí, nebylo by jiného dobrodružství.