Bohužel do toho dne peníze nikde a já se ocitl v nemilé situaci. Mám být v půl čtvrté na školení v Praze v kapse mám padesát korun českých a do Prahy to mám něco kolem 400 km. Hezky. Mám rád výzvy a tohle byla jedna z nich. Stál jsem před rozhodnutím, zda li zavolat a poprosit o další přesunutí termínu, nebo se vydat na hulváta vstříc velké výzvě. Nebyl bych to asi já, nebyl by to můj osud kdybych se nerozhodl pro tu druhou možnost. Předvečer toho osudného dne jsem sbalil pár věcí důležitých pro cestu stopem a nutných k tomu abych to školení nějak přežil a pomalu jsem se psychicky začal připravovat na ranní cestu, která určitě bude dost hustá. A taky že byla!
Budík zazvonil v půl sedmé a vzhledem k tomu jaká venku byla tma jsem usoudil, že bude ještě vhodné stále zůstat v posteli dokud se nerozední. Budík jsem odložil o další půlhodinu a užíval si ještě chvíle v teple pod peřinou. Budík ale dlouho nečekal a o půl hodiny mne z postele doslova vykopal. Dal jsem si kávu, trošku posnídal a za „svítání“ jsem vyrazil na stopa, na své klasické místo, směr Ostrava. Štěstí stálo při mne a do dvou minut jsem seděl v autě do Ostravy. Vezl mne postarší pán ve své felicii. Po cestě jsme stihli podebatovat docela slušně, na to že to bylo nějakých pětadvacet kilometrů. Nechal jsem se vyhodit v centru u Husova sadu, kde jsem z auta vyskočil na křižovatce. Zamířil jsem si to rovnou na tramvaj, kterou jsem se potřeboval dopravit k shopping parku. Koupil jsem si sms jízdenku a v tempu ranní Ostravy vyrazil směr zastávka obchodní centrum. Cesta netrvala dlouho, dokonce jsem si i sednul a po cestě mohl okukovat nastupující slečny. Za dvacet minut jsem stál na nohou a pomalým krokem jsem si to kráčel k Rudné. Rudná to je taková ostravská „magistrála“. Na místech kde na ní stopuji je velká šance k tomu aby člověk chytil někoho na Brno či do Olomouce. Dlouho jsem nečekal asi dvacet minut než mi zastavila mladá paní ve své škodovce. Do Olmíku prej, tak říkám že jako jó! Po cestě se dozvídám, že jede dnes až vlastně do Špindlu. Nebo minimálně po hodinové zastávce v Olomouci do Brna. Ale bohužel dnes docela spěchám a tak potřebuji co nejrychleji bejt v Praze a nemohu si dovolit někde vyčkávat. Nechávám se vyhodit na Olomoucký OMV nad dálnici. Sotva vystoupím a v dáli vidím světla odjíždějícího auta, vzpomenu si že jsem na palubce nechal svou ceduli. Sakra!
Ceduli jsem nechal odjet do Olomouce a já zůstal na benzínce. Aut tady bylo málo a já se po spořádání prvního rohlíku co jsem si připravil na cestu vydal obeptávat se kamioňáků zdali nejedou směr Brno. Prvně se ptám nějakýho chlápka, ale ten jede bohužel jen do Prostějova – což by mi vůbec nepomohlo. Druhé zeptání kamioňáka v hezkém bílém DAFu mi zařídí svezení do Brna. Čekáme ještě chvíli než dodělá pauzu a pomalu vyrážíme směr Brno. Po cestě probíráme vše od kvality našich silnic až po úskalí života kamioňáka. Konverzace mi byla příjemná a řeč téměř nestála. Jak já tak i můj šofér jsme se snažili o to aby nám cesta uběhla co nejrychleji. Potěšením pro mne bylo že jel do Velké Bíteše a tak mne mohl vyhodit pěkně v Popůvkách na Shellce už na D1 směr Praha. Takže jsem si vlastně ušetřil docela dlouhou cestu přes celý Brno.
Když jsme sjížděli na benzínku tak na ni moc aut nestálo, ani moc kamionů. Celkem by jich tady člověk napočítal na prstech jedný ruky. A to je na benzínku na dálnici docela málo. I můj šofér se obával abych odsuď vůbec odjel, ale utěšil jsem ho tím, že ze zkušeností vím že tady to vždycky do hodinky znamenalo jistej stop až do Prahy. Rozloučili jsme se podáním ruky a popřáním šťastného dojezdu kolečkama dolů. Popravdě nemám tuhle benzínku moc rád, má divnýho majitele a je taková docela snobská. Shellka no. Pokukuju po autech, ale moc jich nepřijíždí. Ptám se několika lidí ale bez úspěchu. Jednoho mi dokonce bylo i líto. Stála tam potravinářská cisterna s Mercedesem a já u ní čekal na šoféra abych se mohl zeptat zdali nejede na Prahu (dost často tím směrem jezdí cisterny se sirupy z Maďarska co se vozí do Pražské Coca Coly), ale chudák nějak přejel sjezd na Bratislavu a potřeboval to otočit. Z týhle benzínky se totiž dá sjet na okrsku do Brna, jediný co je k tomu ale potřeba aby obsluha benzínky odblokovala závoru co na ni vede. A tak jsem neuspěl ani tady. Asi po půlhodince další jsem se domluvil se dvěma slováky v Passatu, že mne hodí do Prahy. Varovali mne však, že jedou na Plzeň pak a že pojedou po okruhu. Já si říkal, že to je v pohodě, že mne vyhoděj na šestým na Benzině a že tam už je to pro mne v pohodě. Nebylo. Po tom co jsme zdolali D1čku průměrnou rychlostí 180 km/h za celkem hustého mrholení a snížené viditelnosti jsem si uvědomil že sjezd na pražský okruh je vlastně mnohem dřív než má benzínka na šestým. Tak jsem vymýšlel alternativu. Nechtěl jsem je žádat ať stojí někde na dálnici v odstavným a vyhazujou mne tam. Nakonec jsem usoudil, že by asi ušla benzínka v Rudné na D5. A to byl omyl. Velkej!
Proč jsem si vybral zrovna takhle? A proč jsem nakonec nesouhlasil s nabídkou z jejich strany, že mne vyhodí v odstavným pruhu někde u sjezdu na Prahu? Proč?! Když mne vyhodili na té benzínce tak jsem v domnění, že se z ní dostanu v pohodě – stejně tak jak se píše na Hitchwiki, akorát tak bloudil okolo a hledal tu onu zmíněnou super cestu do nedaleké vsi. Žádná nikde nebyla. Všude byly tak akorát lidské hovna, použité rozkládající se šprcky a já nevím co ještě. Fuj! Proč musej tyhle benzínky bejt tak nechutný. Nakonec jsem musel jít přes rozbahněný pole, na kterým jsem si totálně zaprasil boty. A to by nebylo vše! Volali mi z firmy, že prej školení se musí odložit kvůli nějakému restu ředitele. Tak skvělý, tak jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsem urazil 420 kilometrů zcela zbytečně.
Co teď? Zůstat v Praze? Jít zkusit někam zjistit zda li mi už třeba nepřišly peníze? Nejdříve však musím vyčistit své zabahněné boty, protože s tímhle někam jít to by bylo akorát pro ostudu. Celá očista mi trvala asi půl hodiny. A nakonec jsem se z Rudné vydal pěšky do Prahy. Mělo to bejt nějakejch pět kilometrů, takže za hodinku bych měl bejt na Zličíně. Ano, taky jsem byl. Totálně vynervovanej z těch projíždějících aut a já nevím čeho všeho ještě. Neměl jsem moc času, když jsem byl na Zličíně tak jsem taky zjistil, že peníze mi samozřejmě nepřišly. Smůla co? Rozhodnutí padlo, musím se dnes dostat stopem zpátky. Směr byl jasný, musím se dostat na šestej km D1 na svůj stopařskej flek směr Brno. Kupuji jízdenku přes sms a vyrážím metrem na Opatov. Na Opatově zjišťuji, že od nového roku mi bohužel zrušili linku 247 (myslím) co mne dovezla z Opatova téměř až na benzínku. Teď místo ní jezdí 363 a v té mám smolíka se sms jízdenkou. Naštvanej se přibližuji alespoň na zastávku Ke Kateřinkám a tam si jdu do Billy koupit nějaký jídlo. Ještě jednou zkouším bankomat, nic, nula. Smůla. Pěšky jdu na tu podělanou benzínku – což je dalších pět km pěšky.
Začalo pršet a tma se blížila nezastavitelným tempem. Už jsem dostával šílenou depku z toho, že dneska asi ztvrdnu v Praze. Bez milosti. Když jsem dorazil na benzínku byla úplná tma. Neměl jsem ani ceduli – i když v tomhle počasí a za takové tmy by mi byla asi úplně k ničemu. Ve své oranžové plášťěnce se snažím stopnout každé auto, které kolem projíždí a za 45 minut se mi to podaří. Staví mi paní co jede do Bratislavy. Vezme mne do Brna. Jedem pěkně pomalu, neskutečně leje a dálnice se stala dvěma pruhy vodních vírů. Voda byla všude. Do Brna jsme dorazili asi za dvě hodinky. Takže jsem se ocitlu na sjezdu na Bratislavu u brněnského obchoďáku IKEA. Mé vyhřáté místo v autě hned vystřídali dva Slováci, jedna holka a jeden kluk co chtěli do Bratislavy. Takže jsem jim vlastně připravil svezení do Bratislavy. Na oplátku jsem tak tak stihl bus co jezdí grátis co centra Brna a stihl jsem i Tweetnou něco z Vaňkovky. Poté jsem koupil sms jízdenku a vyrazil na zastávku Krásného, poblíž které se nachází super místo na stopa směr Olomouc. Bylo už půl deváté večer a já si stále nepřestal dělat naděje že dnes dorazím do Ostravy. Před devátou mi zastavili dva mladí lidé jedoucí do Olomouce, těmi jsem se nechal odvézt za Prostějov na Benzinu, která pro mne byla mnohem výhodnější než Olomouc, ve kterém bych pravděpodobně skončil.
Z benzínky za Prostějovem jsem se snažil dostat za každou cenu. Nekompromisně i přes své obavy jsem se ptal každého přijíždějícího člověka, kromě tedy jednoho nablýskaného ruského kamionu. Nevím proč, ale nějak jsem tušil že by mne asi nevzal. Nakonec mne vzala rodinka v oktávce co jela do Bílovce. Původně jsem si myslel že je to pak ještě o dost dál z Ostravy než se zdá, ale nebylo. Po cestě mi posádka vozu vymýšlela ideální trasu jak se potom dostat tam kam potřebuji. Nakonec si kvůli mne zajeli asi 20 km dále aby mne mohli vyložit v Klimkovicích u autobusové zastávky. Moc jsem jim děkoval, protože bylo už dost pozdě a já už byl opravdu tuze blízko Ostravě. Na cestu na Svinov by mi stačila sms jízdenka a aby jel autobus. Ten sice jel, ale až za 45 minut. Tak jsem šel kousek pěšky. Po cestě jsem se jím nechal vyzvednout a jel jsem s ním až do Svinova. Ostravou jsem prosvištěl mhd a díky radě od Emy jsem nasedl po půlnoci u sýkoráku na autobus jedoucí přes zastávku Petřvald rozcestí, která by dle mých znalostí měla ležet na hlavní silnici z Ostravy do Karviné. A taky že ležela. Teď už předemnou bylo zbývajících 20 kilometrů, které jsem musel ujít pěšky do Karviné. Po cestě jsem stopoval cokoliv co jelo. Ale celkem bez úspěchu. Nakonec se ale poštěstilo, stopl jsem si taxíka. Ha! Chlápek uvnitř se docela divil, že chci svézt grátis. Ale nakonec mne kousek svezl. Jel zrovna na zakázku, takže mne svezl k ní. Což bylo asi tak dva kilometry. Ale i to mi bodlo. Dalších milion kilometrů jsem šel nocí pěšky, sám a bez hudby. V Orlové jsem se zastavil na non stop benzínku pro vodu. Původně jsem si ji chtěl někde na wc načepovat sám, ale chlápek za okýnkem mi ji načepoval přímo u něj. Za což mu patří velký dík.
Mezi Orlovou a Karvinskými doly mne milionkrát minulo to stejné pekařské auto. Jezdilo tam a zpět. A mé stopování zcela ignorovalo až jsem dostal takové nervy, že jsem toho pekaře proklínal. Bastard jeden. Bych mu přál, aby takhle někdy někde „ztroskotal“ a nikdo by mu nechtěl zastavit. I když jako chápu, že bylo něco po druhé ráno ale i tak. Před Karvinou začala být hnusná mlha a já se jí doslova musel prokousat. Puchýře na nohou bolely a já myslel že už to snad ani nedojdu. Kilometry v jízdních řádech ale byly velkou motivací a já si počítal, za jak dlouho budu v posteli. Za karvinskými doly mi samo od sebe zastavilo černý volvo. Dostal jsem docela strach, ale jako situace si to vyžádala. Poprosil jsem o svezení a bylo mi vyhověno. Měl jsem sice trošku obavy, ale byl jsem vyhozen téměř u domu. Bylo přesně 3:45 co jsem opustil tohle poslední auto. Vyčerpán, zničen jsem skončil v posteli usnul jsem snad během pěti vteřin. Zbyla po mne jen hromada oblečení na zemi a batoh u dveří.
Zvládl jsem to! 840 Km, několik desítek kilometrů pěšky, 9 aut, jeden taxi, jeden kamion a jeden sběrač (to černý volvo:))! Cesta trvala něco kolem 25 hodin. Ufff…
0 comments:
Okomentovat