Leden naštěstí jen jeden

Máme tady konec ledna a má situace je stejně tak neutěšená jako všechno. I když jsem učinil pár zásadních rozhodnutí, tak se stále nedočkávám toho zásadního vnitřního klidu. A už vůbec né toho, co jsem od ledna očekával. Ale to nevadí, protože zatím dýchám - ikdyž úplně špatný vzduch, ve špatném městě. Celý měsíc by se dal označit za měsíc plný rozhodnutí. Rozhodl jsem se pro tolik věcí až to není hezký.

Začínám si uvědomovat, že co se má stát, se stane. A taky že jo.

Konečně jsem poslal do háje zrzku. Začala mne už opravdu neskutečně srát tím jejím dětským přístupem a vůbec tím jaká je. Bacha na to Moody, víš že tohle jsou hrozný mrchy a stejně sis připustil, že by to mohla být dobrá známá. A ono prd. Ale ono se jí to vrátí. Jednoduše a prostě jsem se připomněl, s tím že teda jako není možný jen tak nenapsat. Odepsala. Pár debilních důvodů a na konci zmínila ten nejkreténštější. (Tím Vás oba dva zdravím!) /Proč oba? Protože on to tady chodil číst aby se dozvěděl jestli mu nešukám starou. Muhahaha....kokot./ Ale to bych už uzavřel. Stejně je to jeden z těch malejch problémů - rychle a prostě vyřešitelnejch.

Dále jsem se rozhodl, že tak nějak ukončím konktakt i s K. z Plzně. Ono víte co, aby si se mnou pohrávala stylem: "Vrátím ti to, že se mnou nechceš být." Na to já fakt nemám nervy ani čas.

Zamčenej Twitter.

A taky jsem ujel snad milion kilometrů stopem - v lednu? Blázním. Absolutně.

Zase visím někde na zdi seznamky, jak největší looser a nebo nejosamělejší Moody. Ale cítím, že se ze mne asi stal někdo, kdo po tomhle už moc netouží. Obzvláště po té vší falši co kolem sebe zažil.

Mohl jsem mít práci, asi. Ale nějak se to zvrtlo. Nejdříve jejich vinou, pak mou, pak jejich a nakonec jsem to odpískal já. Asi kvůli tomu vnitřnímu pocitu, asi kvůli tomu že jsem celou noc jezdil nočníma tramvajema a bloudil temnými ulicemi města pražského.

Zase mám milion tisíc pět set chutí utéct někam pěkně daleko.